2012

První semestr utekl neskutečně rychle. Jak se to stalo?

Město léta a slunce se obléklo do nového kabátu. Je to jiné, ale pořád krásné.

Lepší jak Záhada Blair Witch. Vážně, tohle je materiál na hororový film, který si budou třináctiletí pouštět, jen co rodiče poprvé odjedou na víkend bez nich, pozdě v noci a oni se u toho budou klepat hrůzou. Já už se klepu minimálně dva týdny. Ačkoliv vzteky. Rozhodně od návratu do Pešti.

Potřebuji jíst, pít a spát. A taky psát.

Podzim se naplno přehoupl do adventu a Budapešť do něj skočila rovnýma nohama, zabalená do nekonečných řetězů vánočních světel.

Miluju svoje město a miluju být stodentem ve svém městě.

Jen kraťoučké srovnání dvou podobných událostí…

Objevila jsem maďarskou značku papírenského zboží a bezmezně se zamilovala.

Po tomhle ne zrovna vydařeném týdnu, po včerejším výbuchu vzteku nad bordelem, který jsou spolubydlící schopné bezostyšně vyprodukovat, po naprosto příšerné noci s tuberáckým závislákem za oknem a po celodenním chození křížem krážem městem o velikosti Budapešti, jsem dostala po třech týdnech rychlého večerního sprchování chuť naložit se alespoň na chvíli do horké lázně. Koneckonců když už jsem si to včera všechno tak hezky vypucovala, proč toho nevyužít?

Ohlédnutí za posledními, vlastně prvními, dvěma týdny.

Pomalu se zabydluji. Není to ještě zdaleka dokonalé, ale všechno bude!

Bylo to někdy cestou do Debrecínu, možná v autobuse, možná až ve vlaku, kdy mě napadl tenhle titulek. Byla jsem nabuzená, plná naděje a optimismu a s pocitem, že se mi pomalu začíná plnit sen.

Chrlím to posledních pár dní na všechny svoje kamarády, tak proč bych si chvíli nechrlila veřejně na blogu. Koneckonců čím víc lidem si postěžujeme, tím lépe se věci snáší.

Blíží se to. A mě to současně děsí i se nemůžu dočkat. Při pohledu na létem unavené slunečnice ale převládala spíš nedočkavost.

Aneb boje se stipendiem.

Jaké všechny myšlenky člověka napadnou, když kouká na ubíhající koleje. Je na tom něco filmově poetického.