Jsou to bezmála dva týdny, co jsem přijela do letní Budapešti. Vylezla jsem z auta a doslova mě praštil horký vzduch nočního města. Zato dneska je zima a lezavo a občas poprchává. Nedá se říct, že podzim by se zatím předváděl v nejlepších podobách. Ale ještě mu dávám šanci.
Za ty dva týdny už jsem se stihla docela dobře rozkoukat. Neříkám že docela a úplně, pořád mám hodně, co objevovat a zjišťovat, ale nervozita prvních dnů už opadla. Takže mě napadlo sepsat malé ohlédnutí se za uplynulými dny.
Škola už běží, jak má, překonali jsme první týden seznamování se navzájem a hlavně s přednáškami. Většina z nich vypadá skvěle. Bohužel o dvě jsem přišla - jedna nakonec není v angličtině, na druhou prostě odmítám chodit sama, protože všichni ostatní srabácky utekli, a já je chápu. Pod krvavým pohledem toho profesora si nikdo neni moc jistý, že z učebny ještě někdy vyjde živý. V mezičase jsem zvládla absolvovat rozřazovací test maďarštiny a dokonce jsem i pochopila, v jaké budu skupině a kdy budu mít hodiny, přestože veškeré vysvětlení probíhalo jen maďarsky. Byla jsem na sebe hrdá.
Už jsem si taky zvládla pořídit konečně maďarskou simku, takže jsem pro ostatní dosažitelná i jinak než jen prostřednictvím našeho modrobílého přítele Facebooku. Byl to boj, poněkud jsem se v jednu chvíli ztrácela v těch závratných cifrách o stovkách a tisících, až jsem si to všechno musela napsat a nakonec se definitivně rozhodla pro operátora sama, když mi ESN nebylo schopné poskytnout welcome balíček (a já se na něj TAK těšila!).
Nejvíc hrdá jsem na sebe ale zatím byla v pondělí, kdy jsem podnikla cestu na velký nákup do Arény u Keleti pályaudvar (Východní nádraží), odkud jsem slavnostně našla pomocí autobusu cestu do Obi. Tam jsem sehnala šroubovák na stůl a z Obi se dokázala zase dostat na metro a domu. To vše víceméně bez strýčka googla. Ptala jsem se jen jednou jakési maďarské maminky s malou holčičkou a celá konverzace probíhala v jejím rodném jazyce. Což považuju za můj dosavadní komunikační rekord a ačkoliv hrdá bublinka už poněkud splaskla, pořád jsem se sebou docela spokojená (Ale paní byla nesmírně milá a mluvila na mě pomalu a ujištovala se, že chápu).
S maďarštinou tu obecně válčím, jak se dá. Na tržnici se občas odvážím mluvit a pokud nenatrefím na blbce (jednomu stánku se vyhýbám obloukem), většinu věcí si tam dokážu koupit pomocí maďarštiny. Kdekoliv jinde si ale moc netroufám, protože jak jednou naznačíte, že třeba i jen trochu umíte, spustí maďarsky a pak nezbývá než se s máváním bílým praporem nad hlavou dát na ústup a začít blekotat anglicky. Takže mnohdy rovnou začínám s angličtinou, abych se tomuto trapnému momentu vyhnula.
Přijde mi ale, že s angličtinou tu hodně lidí problém nemá. Až mě překvapuje, kolikrát slyším poznámky o tom, že jako turista se tu nedomluvím, protože anglicky prostě neumí. Neříkám, že všichni mluví skvěle a perfektně, ale většinou se domluvíte, když je to třeba. A na turistických lokacích zejména. Když to pak občas zkouším po jejich, všichni jsou milí a ochotní a tolerantní proti přeřekům a ne vždy povedeným pokusům. Občas mi přijde, že mi sice vůbec nerozumí, ale „usmíváš se, tak to nějak vymyslíme”. A většinou to nějak i dopadne. Blbce sice potkáte všude, ale obecně si tu zatím nemůžu stěžovat.
Domu už se taky dostávám docela automaticky, i přes ty hradby zámků, kterých je průměrně tak pět. Někdy šest. Podle toho, jak moc pečlivý je ten, kdo odchází z bytu jako poslední. Svazek klíčů je rozhodně dvojnásobný než ten, který jsem kdy měla doma. Nevím, jestli to přičítat nějaké maďarské úchylce na zámky a snaze o bezpečnost, nebo potencionálnímu nebezpečí v ulicích města.
Soužití zatím probíhá celkem bezproblémově, jen vynalezený týdenní plán úklidu se nějak míjí účinkem. Nejvíc jsem asi sama sebou překvapená já sama, jak moc mě ten bordel občas dráždí a jak často mám tendenci uklízet. Z Polek se bohužel vyklubaly docela bordelářky a ačkoliv večer co večer mizí do víru velkoměsta a vracejí se s dusotem ve čtyři ráno, občas jim trochu chybí ohleduplnost vůči ostatním spolubydlícím a základní pořádkumilné návyky (a ne že bych toho chtěla moc, ale vlasy v umyvadle jsou fakt chuťovka).
Ještě mi toho hodně zbyvá doladit a do-objevit. Za celou dobu jsem se ještě nebyla ani jednou podívat na náměstí Hrdinů, které mám tak ráda, o víkendu možná zamířím na bleší trh a na Csepel na přehlídku Husarů a koní a stánků. Musím najít knihovnu kterou bych měla mít někde blízko a bylo by fajn probojovat se do knihovny Středoevropské univerzity a musím se zkontaktovat s Pedagogickou knihovnou a muzeem kvůli diplomce… A taky si už konečně musím sednout a sepsat nějaké informace k navštíveným památkám, jak jsem před odjezdem plánovala… Je toho hodně a překvapivě rychle to utíká.
