Z krve a popela

Tahle série ke mně přišla sama, oklikou. Během loňského školního roku jsem se dvěma studentkami sdílela své udivení nad ACOTARem a nad množstvím velmi explicitních scén. Po té, co odmaturovaly, mi na rozloučenou daly první díl s vepsaným přáním, že mě vítají ve světě fairy porna. Ale zároveň se slovy, že tohle je oproti dříve probírané serii čajíček. Heh. Jasněěě. Dočetly to?!

Ale první díl vypadá fakt docela nevinně. Šetřila jsem si tuhle šestisetstránkovou zarážku dveří na letní válečku u moře, řada na ni tedy přišla na začátku srpna a rozhodně to byla fajn společnost. Jen kdyby mě někdo býval varoval, že před sebou mám nedopsanou kdovíkolikalogii – momentálně jsou venku 4 díly a všechny mají parametry úctyhodného posilovacího náčiní. To mě popravdě ve finále odradilo od nákupu, přestože jsem původně, při myšlence ukončené trilogie a nadšená prvním dílem, chtěla svou knihovnu obohatit.

První díl mě skutečně nadchl. Prvních pár stránek jsem se trochu plácala, kde jsem se to vlastně ocitla – jaký svět, jaká pravidla, co je hrdinka zač, co ji ovlivňuje. Autorka se s tím nemaže, hodí čtenáře do vody, ať si plave jak dovede. Postupně se to začne rýsovat a začne to dávat smysl. I když pelešení na desáté stránce mě dost zaskočilo s ohledem na slib, který mi studentky daly. Ale ok, asi nedošlo ani na pusu (myslím?).

Hlavní hrdinka si mě docela rychle získala. Hodně omezovaná svým okolím, ale tím spíš chtěla být sama aktivní, zodpovědná za svůj život. Žádná dáma v nesnázích, kterou by bylo třeba neustále zachraňovat, naopak sama schopná pár zadků nakopat, ale nijak nepříjemným či siláckým způsobem.

Děj v kostce

Příběh vypráví Penelaphe, které se milosrdně (a roztomile) říká Poppy. Je Pannou zahalenou v závoji, nesmí s nikým mluvit, bavit se, užívat si života. Čeká na své povznesení. Ani pořádně neví, co to obnáší, je to jen pro hrstku šťastlivců. Její bratr už tím prošel a od té doby ho neviděla, jen jí občas píše dopisy a nezní příliš nadšeně. Prostě je to celé dost na draka a holka má pocit, že jí život protéká mezi prsty. Jediný, kdo jí zpříjemňuje celou situaci, je její přítelkyně Tawny (která jí ale byla přidělena, je to skutečně přítelkyně, nebo s ní tráví čas, protože musí?) a její osobní strážce, otcovská figura, který ji naučil bojovat. Naučil jí to hlavně proto, aby zabránila tomu, že bude stejně bezbranná jako v dětství, kdy její rodinu napadly příšery, které zabily její rodiče a ona si od té doby nese mnoho jizev rozesetých po těle, i na duši. Kupodivu ten útok ale přežila a neproměnila se na jednu z příšer… Divné!

Příběh začne nabírat na zajímavosti, když se ve městě objeví nový, velmi pohledný člen královské gardy, který se vedením „osudu” (nebo intrik) stane jedním z jejích osobních strážců. A jiskra přeskočí. Jiskra tedy skáče už od té desáté stránky, ale to si samozřejmě nemůžou přiznat, takže kolem sebe krouží. Sympatické: není to slepá bezduchá láska na první pohled. Poppy se vůbec netají tím, že jí Hawke přijde atraktivní, ale také si je vědomá toho, že ho vůbec nezná, tak jakápak láska.

Politika a svět, který autorka buduje, jim ale nedopřeje moc klidu, Poppy se tedy musí vydat do hlavního města za královnou, aby bylo její Povznesení uspíšeno (moc nechce). Jelikož se kolem ní hromadí nebezpečí, je potřeba jednat rychle a dostat ji pryč co nejdříve a co nejtajněji. Což je přesně práce pro Hawka (moc chce).

A tady, na posledních padesáti stránkách prvního dílu se rozjede příběh, který zatím ani po dalších 2000 stránkách neskončil (a to nepořítám 544 stránek prvního dílu!). V úplném závěru první knihy se také odhalí skutečný nepřítel (cca od druhé třetiny knihy mi bylo poměrně jasné, kdo je ten skutečný bad guy) a konečně se rozklíčuje záhada kolem povznesení, která mě trápila celou dobu. Ale zjevně jen proto, že nečtu jistý typ literatury, kde se tento pojem užívá jako synonymum pro jasně definovaný typ nadpřirozených bytostí. Nebudu spoilerovat, pokud to čte někdo podobně neznalý jako já.

Další díly

Do druhého dílu jsem se vrhla celá nadšená. První díl mě vážně pohltil a cliffhanger byl velmi drzý. Hurá do knihovny a už jsem jela dál. Důvody, proč to ženský čtou, nejsou složitý…

A začalo to trochu skřípat. To, že Poppy a Hawke spolu skončí, bylo poměrně jasné, ale celý druhý díl se protahovalo definitivní uzavření vztahu poněkud umělým „odmítáme si přiznat, co k sobě skutečně cítíme”. 600 stránek push and pull, čtenář vidí, jak si vzájemně vytváří nepochopení, napjatě čeká, kdy to konečně bouchne… Chytilo to dost, ale vlastně se reálně za celou dobu nic. nestalo. Zároveň mi ten přerod mezi nimi, který se odehrál na přelomu prvního a druhého dílu nepřišel úplně uvěřitelný. Poppy se zmítala ve vlastních emocích, děsně ho nenáviděla, ale vlastně se s ním klidně vyspala, protože je prostě tak hezkej… Ale dobře, je jí 17, má na to asi právo. Ale Casteelovi (aka Hawke) je 200(?), ten by mohl mít trochu rozumu…

Zase jsem tady narazila na jistou neuvěřitelnost. Podobný problém jsem měla i u ACOTARu – autorka popisuje hrdiny, kterým je několik set let, ale chovají se jako puberťáci, nevyzrálá hovádka a zcela jim chybí nadhled člověka, který už něco zažil. A že Casteel toho zažil fakt hodně. Když jsem se po menší pauze vracela k příběhu čtvrtým dílem, dělalo mi docela problém se začíst, protože mi postavy najednou přišly hrozně nedospělé.

Abych se ještě vrátila k ději: Poppy postupně tedy zjistí, že svět, v němž vyrůstala, byla jedna velká lež, vše je jinak, zlouni jsou ti druzí, než si celou dobu myslela a její podstata a původ je daleko, daleko zajímavější. Jejich společným úkolem je tak… Co přesně? Svrhnout vládu zlé královny? Dosáhnout spravedlnosti? Osvobodit lid z područí stvůr? Já vlastně ani nevím, ke konci je to už celé tak rozplizlé, že se to blbě stanovuje. A když jsem se v jeden moment zamyslela nad příbuzenskými vztahy jednotlivých postav, zděsila jsem se, že jsem propadla do laciné mexické telenovely, kdy otec strýce matky mého děda je vlastně mým synem…

Co bych vytkla

Už to k tomu zjevně vedu dost jasně. Ačkoliv série začala výborně, laťku neudržela. A to jsem v jistý moment fakt nechápala komentáře, že se jedná o „mizernou napodobeninu S. J. Maas”. Laťka tedy od začátku nebyla vysoko a ze začátku jsem rozhodně favorizovala Z krve a popela. Hrdinka mi byla výrazně sympatičtější, hrdina byl podobně dobrý a charismatický. Dialogy a výměny názorů mezi nimi mi přišly přirozenější, uvěřitelnější, méně nelogické. Čím víc jsem v příběhu postupovala, tím všedněji postavy mluvily. Až mi ke konci množství vulgarismů spíš vadilo – sem tam, pro autenticitu, proč ne, ale není nutné to přehánět.

Jenže…

Autorka je strašně, ale fakt strašně ukecaná. Některé pasáže jsem už v prvním díle přejížděla pohledem, protože se vlastně opakovaly myšlenky, které zazněly mnohokrát. Ve čtvrtém díle jsem natvrdo přejela pohledem 50 stránek bitvy, která mě absolutně nezajímala. Někdo (editor) měl jít a celé to nemilosrdně seškrtat. Úplně v pohodě na polovinu. Fakt, polovina každé knížky by bohatě stačila, aby příběh byl zachovaný, děj odsýpal rychleji a přirozeněji a čtenář nebyl nucen plácat se pořád v těch samých úvahách a vysvětlivkách. Jen kdyby seškrtali množství „pro lásku boží” byli by na půl cesty k úspěchu (zejména v druhém, třetím díle je tahle fráze, přísahám, za každým odstavcem! A před každým taky.).

V prvních dílech má autorka taky problém s členěním textu. Odstavce začínaly v podstatě náhodně, text uvnitř kapitol byl rozfázován také nahodile, kapitoly vždy končily „cliffhangerem”. Ale bohužel dost často laciným, prvoplánovitým a v podstatě tedy nefunkčním. Postupem, díl po dílu se toto zlepšuje a ve čtvrtém díle bych řekla, že už vše ohledně dělení textu dává smysl. Ukecanost zůstala, ale jako by se autorka naučila psát. Což je sice roztomilé, ale na druhou stranu – toto by přece měl ohlídat editor a říct jí, kde a jak by měla text upravit. To ani není zásah do děje, to je prostě jen základní řemeslo. Něco jiného je, když třeba u Cassandry Clare bylo vidět, že se celkově vypisuje a po prvním, velmi rozpačitém Městě z kostí se dopracovala k velmi dobré trilogii z viktoriánské Anglie. Tady to příběhově nezačínalo vůbec špatně, ale technické nedostatky to zbytečně kazily.

Co mi taky nefungovalo, byly jednotlivé názvy. Jména postav ještě jakž takž… I když nechápu, proč Vikter nemohl být Viktor a celá ta linka s tím, kdo je to vlastně viktor byla strašně divná, protože viktor je prostě vítěz, ne ochránce. Tady si autorka měla vypůjčit buď jméno vycházející z tohoto významu slov, nebo si vymyslet úplně nový termín. Ačkoliv už tak je tam termínů a nových bytostí jak na orloji a mnohé působí jen jako stafáž, aby byl svět zabydlený (a nebezpečný, to hlavně). Některé názvy byly také docela krkolomné a nemyslím si, že by v reálném světě fungovaly. Lidé by si je přirozeně pozměnili, aby jim lépe seděly do pusy (takový Evaemont by do sto let byl Evamont nebo Eveamont). Právě tady ale příběhu uškodil i překlad. Nevím, podle jakého klíče se překladatelka rozhodovala, kde název lokality přeloží a kde nechá originál, ale ve finále ten mix působí divně. Máme vedle sebe Masadonii (ok, nemá český ekvivalent), New Heaven (proč to není česky?) a Spesův konec (proč to je česky?!).

Problém jsem měla i s autorčiným popisováním světa a krajiny. Což trochu souvisí i s tím názvoslovím, protože pojem Výšina působil dojmem nějakého valu, ale vlastně to byly hradby. Proč to prostě nemohly být hradby? Vnější a vnitřní. Hradby. Díky, stačí. Na začátku je také řečeno, že jedno pohoří je nebezpečné a zrádné a pak přes něj postavy trajdají tam a zpátky v podstatě ob den, přesouvání je podivně a nevysvětlitelně rychlé a vlastně i časté. Některé cesty působí vysloveně zbytečně – to jste to fakt nemohli vyřídit, když jste tam byli? To se vážně musíte vracet, abyste pak jeli zase zpátky? Fakt?!

Hrdinka se také postupně mění v Mary Sue. Je mi to líto, byla mi fakt hodně sympatická, cítila jsem z ní příjemný Mercy Thompson vibe, ale ve finále je to jen další neodolatelná, skvělá, úžasná, jedinečná a supermocná nová celebrita. Autorčina snaha vytvořit jí nějaké slabiny, neudělat ji neporazitelnou, úplně nefunguje. A teď, na konci čtrvtého dílu, bylo znát, že neporazitelná asi skutečně je. Mimochodem dramatická scéna na konci Války dvou královen mě nechala absolutně v klidu. Mrtvej? Tenhle taky? Hm… uvidíme. A viděli jsme… Nemluvě o tom, že se do ní evidentně zamilovali úplně všichni chlapáci kolem.

A co to (fairy) porno?

Fairy není, víly v příběhu nejsou, zůstalo jen to porno. Ale zato teda fakt „luxusní”. Vážně jsem to nečekala, holky mi knihu dávaly s naprosto nevinnými výrazy, tohle je oproti Dvorům zívačka. Nodoháje! Kam se na tohle hrabou Dvory! Scéna rozepsaná na deset solidních stránek explicitně popisujících, kde se jaká ruka nachází, kam která končetina vklouzává, a co jiného kam vklouzává. Délky, šířky, hloubky. Všechny tělesné otvory, tělní tekutiny, všechny možné i nemožné techniky… No rozhodně to není young adult, ale čistě adult. 99+. A to všechno několikrát za knihu, samozřejmě. (Teď mě tak napadá, proč to tedy editoři nemohli seškrtat… Kdyby to udělali, zbylo by jen to porno. Aha.)

Ještě poznámka tady k tomu (a sorry, to bez spoileru nedám): Asi nejsem stavěná na trojkové vztahy. Asi mám v knihách ráda ty oddané páry, které by pro sebe zničily svět. Láskyplné sdílení ženy mého života… Ne, nefunguje mi to, nezamlouvá se mi to a nevěřím tomu. Takže tahle linka na konci čtvrtého dílu mě úplně nenadchla. A že se k tomu schyluje bylo patrné od začátku té zatím posledí šestisetstránkové monstrozity. A od prvního momentu jsem odmítavě kroutila hlavou, jen ať to autorka nedělá. Udělala. Ale dobře, to může být osobní (ne)preference.

Shrnuto a podtrženo

Já vlastně vůbec nevím. Rozjezd byl skvělý, první díl mě neskutečně bavil. Líbilo se mi, jak autorka vystavěla svět, bylo dobře vidět jednotlivé psavecké kroky, kdy nám nejprve představila každodenní život hrdinky a pak ho začala rozbíjet. Chemie mezi postavami v prvním díle fungovala – na jednu stranu možná až moc dobře a moc rychle. Ze čtenářova pohledu je sice zjevné, že Poppy ví, s kým mluví, ale dlouho se zdá, že Hawke to neví a pak některé jejich počáteční výměny názorů úplně nesedí k charakterům. Prostě jsou moc drzé. Drzí. Oni dva jsou na sebe drzí. Ty dialogy jsou drzé.

Vývoj Poppy se mi asi spíš líbil, na začátku mi byla hodně sympatická, postupně se mi líbilo, že není uťápnutá šedá myš, i když k tomu měla všechny předpoklady, ale že má prořízlou pusu. Ale… Možná bych k ní měla být shovívavější, je to stále jen náctiletá hrdinka, něco mi na jejím chování ale postupem času začalo vadit. A nedokážu definovat, co to přesně je. Totéž Hawke. V prvním díle byl skvělý. Ale ve čtrvtém už působil podivně rozcapeně a k té vizi staletého muže to prostě nesedělo. Ani v rovině „přežil jsem už takový věci, že si budu dělat, co chci a zkuste mě zastavit.” Ne, prostě jen byli oba občas na facku.

A úplně, úplně upřímně (a bolí mě to přiznat), jsem čtvrtý díl vlastně přečetla jen proto, abych s čistým svědomím napsala tuhle litánii. Až a jestli vyjde díl pátý, budu se muset asi trochu nutit, abych se k tomu příběhu vrátila, i když mě zajímá, jak dopadne. Dost na to, abych to v budoucnu zkusila. Teď si ale od Poppy a Casteela dám docela ráda pauzu.