K téhle serii jsem se zcela určitě dostala díky vlivníkům na instagramu. A popravdě, možná by bylo nejlepší, kdyby moje znalost na tom instagramu i skončila. Teď, když narážím na nějaká videa, říkám si, že ten svět vypadá tak skvěle, tak lákavě… Skoro i uvažuji, že se pustím do dalších knih, které dál rozvíjejí příběhy různých postav. Ale pak si vzpomenu, jaké utrpení bylo to číst a chuť mě zase přejde.
Já jsem tedy zatím pokořila jen první tři knihy, z nichž si název pamatuju pouze u první: Dvůr trnů a růží. Následuje Dvůr mlhy a hněvu a základní trilogii uzavírá Dvůr křídel a zmaru. Popravdě, už jen názvy na mě působí dost dadaisticky. Smysl mi to dává jen u prvního dílu.
Původně jsem ani neplánovala k této sérii psát nějaký komentář, protože pocity byly hodně smíšené, spíš negativní. Měla jsem nějaké poznámky, ale celkově jsem to necítila jako dobrý nápad. A do teď si nejsem úplně jistá, že je dobrý nápad tohle zveřejňovat. Na druhou stranu je možná škoda, nechat to celé ležet. A když tu teď do těch poznámek koukám, přepadá mě trochu panika, jak to vůbec shrnout, protože jich je víc, než jsem si pamatovala. Inu, začnu od začátku a postupně se tím snad prokoušu.
Dvůr trnů a růží
Začínalo to fakt dobře. Poněkud depresivně, na prvních stránkách jsem měla pocit, že jsem se vrátila do Panemu a ke Katniss. Podobná atmosféra, zima, hlad, bezmoc. První dramatická scéna působila na úvod svižně, napínavě, drsně. A pak už to šlo jen dolu.
Ne, dobře, pokusím se nebýt tak negativní. Ale hlavní hrdinka, Feyre (kterou jsem až do poloviny knížky četla jako Freye) začla poměrně rychle působit poněkud přemoudřela a jako Mary Sue - já jediná dokážu zachránit svou rodinu, beze mě by umřeli - otec úplně marný, obě starší sestry totálně neschopné, bezradné, či příliš arogantní, aby přemýšlely nad přízemnostmi jako je jídlo. V momentě, kdy se objevilo monstrum, to začalo sklouzávat až k Twilightu - některé scény a akce byly neskutečně vynucené. „Teď půjdeš se mnou, protože půjdeš se mnou!” A Feyre jde. Protože se to řeklo. Protože potřebujeme princeznu dostat do zakletého zámku se Zvířetem. Bez velkých zástěrek, že by o paralelu k této pohádce nešlo. První díl je prostě přepsaná Kráska a zvíře. V pořádku, proč ne.
Chemie mezi hlavními postavami nefunguje. Respektive ve finále v rámci příběhu asi funguje leda tak chemie mezi nimi, protože jinak nemají nic společného. Což je ale účel, já vím. To byla asi jedna z mála pozitivních změn a pro mě neobvyklostí - hrdinka young adult (new adult?) fantasy vystřídá partnery.
Sorry, spoiler. Zpět.
První díl má dvě části. V první je „princezna” zavřená v prokletém zámku a možná se trochu snaží zjistit, co se zde stalo. Následně dostane možnost vrátit se domu a ona to přijme, aby si to následně vyčítala, vracela se zpět a zjistila, že všechno je vzhůru nohama a musí svého milého vysvobodit. Druhá polovina se tedy odehrává v podzemních kobkách u zkaženého dvora, kde zlá, zlá, zlá, ošklivá královna drží jejího drahého, aby si ho vzala, pokud Feyre nezlomí kletbu. A její milý jí absolutně nepomáhá. Panebože, tohle mě vytáčelo snad úplně nejvíc! Ona tam nasazuje krk, on nehne ani brvou, ale když už mají minutu, aby spolu promluvili o samotě, vrhnou se na sebe jako králíci a nějaké plánovaní strategie vyletí komínem (já vím, že to nenaštvalo jen mě).
Do toho se tu objevuje další sexy vílák, který naopak od Zvířete Tamlina uvažuje poněkud logičtejí a snaží se Feyre z té šlamastiky pomoct. Dalšími vnucenými činy, které vlastně moc nedávají smysl. Respektive (já vím, četla jsem i zbytek) postupně smysl získají, ale v danou chvíli jsou prostě nelogické a čtenář si jen říká „wtf? Plánuješ budoucnost s láskou svého života, ale každý měsíc budeš týden trávit někde úplně jinde? Co?! A proč ty jí chceš každý měsíc na týden? Co z toho máš, kromě nějaké divné úchylky?”
Nicméně happyend, Feyre všechny zachrání a můžeme o dalšího dílu
Rychloprůlet dalšími díly
Druhý díl začínal nadějněji. Feyre zachránila Tamlina, ale nějak velkou radost z toho vlastně nemá. Jestli předtím byla jeho vězněm, byl to slabý odvar toho, v jaké pozici je teď. Z toho na mě docela padala depka, jak strašně se k ní chová nejen on, ale i všichni ostatní u jarního dvora, jak je zmítána ostatními a její slovo nemá absolutně žádnou váhu. Poněkud netypické zahájení svatbou mě trochu znervozňovalo, protože jsem si nedovedla představit, že by se v takovéhle knize řešil rozvod, ale na hapilly ever after to rozhodně nevypadalo. A zde vstupuje na scénu temný zachránce z předchozího dílu, Rhysand. Zloun všech zlounů, který nebohou Feyre unese přímo od oltáře a zavře ji pro změnu na svém dvoře. Nebo to si aspoň holka myslí, než postupně zjistí, že to tak docela není. Po té, co po něm hodí pár svých střevíčků.
Nechci to celé vyspoilerovat a sama už si detaily nepamatuji, takže to trochu shrnu. Postupně Feyre odhaluje různé záludnosti, lži, do kterých byla zamotá. Odhaluje svoje nové schopnosti, které získala v závěru prvního dílu, sílí a vzdoruje Tamlinovi. Scéna s útěkem od jeho dvora je docela silná. Postupné poznávání Nočního dvora je zajímavé, ale zase, tak jako v předchozích dílech, to tu naráží na jistý spisovatelský neum. O tom později. Postupně se objevují nové postavy, které mají přeci jen výrazně lepší charakter než obyvatelé Jarního dvora. Ukazuje se, že Zlá královna byla jen pěšák, že je potřeba porazit větší zlouny, jak je všechno propleteno a co k sobě patří a co ne. Ale vlastně, když se nad tím zamyslím, vlastně nevím, o co úhlavnímu nepříteli šlo. Zníčit svět? Zníčit svět lidí? Pomstít se? Já vlastně fakt nevím.
(Vážně není jednoduché napsat na tuhle serii komentář bez spoilerů.)
Postavy
Nikdo mi v podstatě v průběhu celé trilogie nebyl sympatický.
Feyre se z původního náznaku opravdu stala jedinečnou a neporazitelnou Mary Sue, která dokáže cokoliv, má všechny kouzelné schopnosti světa, protože je do ní přece vložili vládcové… Jasně, chápu i to, že některé schopnosti fungují nejlépe instinktivně, když je pod vlivem emocí, v pressu. Ale v něčem je to zoufale deus ex machina - nikdy jsem to necvičila, ale teď by se mi fakt hodilo umět se přemístit. Pink, přemístěna! Zkrátka to není uvěřitelné, realistické. Už předtím mě ale iritovala. Možná to měla být ukázka její paličatosti, ale pokud jí řekli, že se má zavřít v pokoji a nevycházet, protože je to prostě fakt nebezpečný, jednu noc vydrž… A ona je do deseti minut venku a trajdá si po světě? Jasně, zase to bylo potřeba pro příběh, ale působí to opět vnuceně. Prostě jen zoufalý plot device bez hlubší logiky, „teď ji potřebuju dostat sem, takže se budeš chovat jako káča a půjdeš ven.” A to se za tu jednu blbou noc stane asi stokrát! To vážně spisovatelka nemohla spíš udělat ještě většího pitomce z Tamlina, který by jí zapomněl varovat? Třeba?
Tamlin je kretén. Jasně, v závěru je poněkud napraven, ale dvě a půl knížky se chová fakt úděsně. Vládce Jarního dvora, sobecký, bezohledný, zahleděný do svého ideálu o Feyre a přitom ji totálně ignoruje. Navíc absolutně postrádá kvality panovníka, kterým má být. Chová se jak fracek, kterému berou hračku a vzteká se. Ani nikdo další z jarního dvora není vlastně sympatický. Další postavy, které se objeví v později, jsou protivné, ale ty už aspoň protivné a nenáviděníhodné být cíleně mají. I když čtenáři chvíli trvá, než k tomuto zjištění dojde.
Podobně nedotažený je i Lucien. Jedna ze sympatičtějších postav (zejména k závěru trilogie mi ho bylo docela líto a vlastně by mě dost zajímalo, jak to s ním dopadlo). Hlavní poradce na Jarním dvoře, ačkoliv původně pochází z Podzimnho dvora. Ale na to, že to má být moudrý rádce, se opět chová naprosto pitomě. Naznačená vyjednávání připomínají výkřiky patnáctiletého kluka, ne mnohasetletého diplomata. Aspoň že vůči Feyre není TAK slepý jako Tamlin a v jistý mometn si uvědomí, jak moc jí ublížil a že to lze napravit.
Rhysand. Náš hlavní batd boy, vládce Nočního dvora. Konečně někdo, kdo má charisma a nebojí se ho použít. Ovšem jen do momentu, než začne flirtovat s Feyre. Protože v tu chvíli přichází přehlídka trapností, tlačení na pilu a chemie odchází pryč. Není to vtipný, není to arogantní, není to působivý, je to jenom trapný. A jeho chování vůči Feyre? Všichni si všímají toho, jak z ní udělal High Lady, což dle Tamlina ani neexistuje, ale Rhys je tak pokrokový feminista, že Feyre je ho rovna. Jo, dobrý, ale… To vážně všem přijde v pohodě, jak si z ní udělal děvku před celým svým dvorem, ačkoliv v tu chvíli už dávno věděl, co pro něj ta holka znamená? Fakt to nikomu nevadí? Vážně je to sexy? Mně to tak nepřijde ani omylem. A je mi úplně jedno, že potřebovali odvézt pozornost a udělat show. Určitě by se našel jiný způsob, než jí před celým svým dvorem sahat mezi nohy… Ale o sexu později. Když se vrátím k Rhysovi, myslím, že jemu celý instagram v mých očích pomohl nejvíc. V průběhu první knihy jsem ho viděla spíš jako Snapea, než toho sexy fešáka, v něhož se vyklubal. Ani nevím proč, ale Rhys z prvního setkání (oficálního) fakt nevychází moc dobře.
Další postavy jsou v mnoha ohledech stafáž, aby se zaplnil prostor. Rhysovi přátelé, Azriel a Cassian jsou v podstatě jedna a ta samá postava, do konce trilogie jsem nebyla schopná je rozlišit. (Postupem času si to trochu sedlo a vím, který je který, ale ten divný trojúhelník s Mor prostě vytvářel fenomenální chaos.) S přibývajícími stránkami (a že těch bylo vážně hodně) jsem se i poněkud ztrácela v historii. Jurian? Miriam? Kdo? Jakou roli to tam hrají? Na čí straně teda vlastně jsou? Žijou?! Nežijou? Nevím! Dál! Zlá královna zase byla zlá, protože zlá být chtěla. Jasně, i to je asi motivace, ale nežrala jsem jí to. Ne. vlastmě tam asi byla nějaká pomsta. Ale netuším, vůči komu a proč. Stejně jako chování zbylých sester Archeronových. Nesta byla prostě arogantní a arogantní zůstala. Elain mi bylo líto, ale její prostor je asi spíš v jiných dílech série.
Kapitolou samou pro sebe jsou obecně jména. Výše zmíněná relativně jdou. S Feyre jsem se chvíli prala, ale dobře. Ovšem s Amaranthou už jsem měla fakt problém. Pořád jsem v tom viděla Amaroun, ne vznešenou zlou královnu. Prythian jako název lokality mě taky štval a pořád jsem myslela na Černobyl. A o Hybernu ani nemluvě. I kdyby z mapy nebylo jasné, že je to vlastně celé mapa Evropy a Hybern je Irsko. Když Hybernia JE Irsko. (Jako milovnici Irska mě prostě nějak štvalo, že to je semeniště všeho zla). Výborné jméno je Clythia. S ohledem na množtví sexuálního obsahu je tohle jméno fakt úlet. Zkrátka s názvoslovím téhle série jsem se nějak nedokázala sžít.
Co mi nefungovalo
Celkově je obrovským utrpením celé série, že autorce dělá problém metoda „show, don’t tell”. Základní psavecké pravidlo. Co můžeš, to ukaž. Neříkej to. Ale tady co není řečeno, to není. A hlavně, velmi často je něco řečeno a čtenář si jen říká „jak k tomuhle závěru došla?” Feyre si v první knize neustále stěžuje na to, jak ji Lucien nenávidí. Jediné, čím to dal pro čtenáře najevo, je to, že se na hrdinku blbě podíval. Jiný důvod není. Uvěřit tedy jejím prožitkům je dost náročně. Tím spíš, že v další scéně s ní Lucien úplně normálně mluví. Po žádné nenávisti není stopy. Někdy jsem absolutně nechytala myšlenkové kotrmelce, které Feyre předváděla a často jsem se přistihla u toho, že čtu a prostě akceptuju, protože nemám sílu snažit se to chápat.
To neustálé tlačení na pilu je také otravné. Feyre vyslechne rozhovor mezi Tamlinem a jeho rádcem, hrozně tajně, ale přitom oba moc dobře vědí, že tam je a poskytují jí nápovědy, které jí mají pomoci v závěrečné zkoušce. Hrozně nenápadně. To neustálé opakování, že od prokletí jarního dvora uplynulo „49 let!” (možná 47, už nevim), bolí. Existují opisy, „je to téměř padesát let” by docela dobře fungovalo a nebylo by to tak strašně okaté. Nakonec ani vlastně nevím, zda tam to magické 7 x 7 vůbec hrálo roli, nebo to mělo být pět desetiletí. Prostě zbytečně exaktní. Nemluvě o tom, že tu pitomou hádanku, kterou Feyre v první knize dostala, jsem pochopila během asi dvou minut. Fakt nebyla těžká a ona měla hodně času na přemýšlení, sakra. Na to, jak má být chytrá (i když z počátku nesečtělá), tohle fakt nefungovalo.
Rozčilovalo mě i to, že autorka hrozně špatně pracovala s terénem a jeho logikou. Hory se tu přecházely jako krtince, vzdálenosti se střílely nahodile. V jedné větě hrdinka uvažuje, že si asi měla vzít jídlo na víc dní, když její cíl je několik týdnů chůze daleko. Aby záhy byla za jedno odpoledne na místě. Město popisovala z pohledu nezúčastněného vypravěče, ne z pohledu člověka, který stojí na hlavní ulici a jeho rozhled je omezený. Prostě to nepůsobilo věrohodně. A co mě teda vytáčelo úplně nejvíc, to byla práce se svátky. Nedám ruku do ohně za to, že to je chyba autorky, možná ta chyba vznikla překladem, ale vzhledem k jejímu opakování se skoro bojím, že počátek je v originálním znění. Začne to nocí ohňů, což je zcela zjevně Beltain a nemám problém s tím, že by to byl hlavní svátek jarního dvora. Jenže pak přichází slunovrat. Údajně doba, kdy je svět v rovnováze, den a noc stejně dlouhé… Akorát že vůbec, přece. Slunovrat je moment, kdy je nejdelší den a nejkratší noc. A nedá se ani říct, že to měla být jarní rovnodennost, protože ta přichází v březnu, PŘED nocí ohňů. Prostě celé zmatlané dohromady a bohužel příliš založeno na realitě našeho roku, takže mě to dráždilo. Neviděla jsem v tom „vlastní svět”, kde by se to dalo pominout, je mi líto. Tím spíš, když se to celé odehrávalo de facto na mapě Britských ostrovů.
Vílí porno
Ok, tady je rozhodně chyba na mé straně, protože jsem prostě netušila, do jakých vod to lezu. Ze začátku to vypadalo docela nadějně - hrdinka měla nějaké sexuální zkušenosti, nebude to zase to otravné „och, mé poprvé! A máš ochranu?!” Postupně se to ale změnilo v nevyžádaně explicitní záležitost (alespoň pro mě). Navíc podobně jednoduchým způsobem, jako všechno ostatní - teď se prostě hlavní hrdinky zeptáme, zda by ji kousnutí do prsu vzrušovalo ještě víc, než to kousnutí do krku. Proboha proč? Flirtování bylo na krev. Ne romantické, ale vynucené. Obecně jakmile došlo na sex, děsně se tlačilo na pilu, nebylo to uvěřitelné, nebylo to sexy, bylo to mnohdy jen trapné. A místy jednoduše pornografické. Ano, pravděpodobně nejsem cílovka, já vím. Ale vážně nechápu, jak může někomu scéna z trůního sálu připadat erotická. Je to tak strašně ponižující! To že si to pak rozdají v té chajdě, nebo v hostinci, budiž, ale před celým dvorem? Před celým dvorem si posadí budoucí vládkyni na klín a sahá jí mezi nohy? Fakt? proč?! Ne, tahle scéna fakt není dobrá.
Zpětně mě taky docela znechucuje vědomí, že Rhys asi o všech jejích hrátkách s Tamlinem věděl přes to pouto, přes které viděl a cítil i jiné její emoce. Z toho mám krapet osypky. Na jednu stranu je obdivuhodné jeho „jestli je s ním šťastná, já se obětuju, umřu opuštěný žalem, tiše sám” (aka typický romantický hrdina), ale na druhou stranu je to prostě divný. A obzvlášť divné bylo to číst všechno česky. Možná by zejména jisté scény a jisté výrazy vyzněly lépe anglicky (fck je asi snesitelnější než škat).
Ale uznávám, že velká část mého rozčarování z množství sexuálního obsahu byla způsobena bohapustou neznalostí a nevědomím, že jsem vzala do rukou vílí porno. Což je zjevně termínus technikus. Já chtěla fantasy příběh, ne červenou knihovnu. Dostala jsem tak trochu oboje, ani jedno úplně dobré.
Shrnuto, podtrženo
Nejvíc mě na téhle serii štvalo, že přestože jsem viděla ty obrovské nedostatky a nedokonalosti, přestože mě ty knížky vlastně rozčilovaly, potřebovala jsem číst dál a vědět, jak to dopadne. Navíc neskutečně slyším na příběhy, v nichž se zpětně odhaluje, že jedna z postav už dlouho věděla něco, co ta druhá ne. To mě dokáže zaháčkovat spolehlivě.
Doporučila bych vám tuhle serii? Nejspíš ne bez dlouhých okecávek.
Měli byste si ji přečíst? Pokud vás baví fantasy, kde víc než o svět jde o vztahy a nevadí vám poměrně dost sexu (nebo rovnou hledáte nějaký ten smut), ano. Pod vlivem instagramových videí bych si to nejradši přečetla znovu a pak bych pokračovala dalšími díly. Rereading ale nechystám, na to je sloupek knih na mém nočním stolku příliš vysoký. Pokud vznikne seriál, podívám se na něj (střílím na slepo), i když si to na jednu stranu vůbec nedovedu představit zfilmované. A možná, možná se časem pustím do dalších dílů. Potřebuju přece vědět, jak všichni ostatní dopadli, že jo?
Zkrátka tu vznikl docela slušný love-hate a přese všechno nelituju, že jsem tenhle svět poznala a nad některými videi se budu pitomě hihňat dál.
Závěrečný plottwist
Než jsem tenhle svůj velmi kritický epos dopsala, částečný re-reading jsem si dala. I přes tu horu TBR knih. Nečetla jsem vše, projížděla jsem klíčové scény. A podruhé to bylo o něco lepší. Možná se znalostí věcí budoucích do sebe některé momenty zapadají lépe, možná mě prostě jen nenávratně zkazil instagramový a jiný fandom, který postavy vykresluje velmi lákavě a zajímavě. A sama vidím, že jsem v předchozím textu hodně kritická, i trochu pitomá - že je to fairy porno jsem prostě měla vědět předem a chápu, že to je zjevně podstata této série a že si ji čtenáři volí právě kvůli tomu sexu.
No nic, už jsem milovníky ACOTARu naštvala nepochybně dost, je na čase to ukončit.