Co si budeme povídat, Ali Hazelwood mě nadchla pro typ četby, který jsem nikdy nečekala, že budu číst - romantiku. Po tomhle kousku jsem tedy sáhla ze dvou důvodů - lomcovalo to sociálními sítěmi jako absolutní “must-read” (a to jsou věci, které buď ostentativně ignoruju, nebo jdu číst prostě proto, abych byla v obraze) a promovala to i sama Ali. Navíc jsem si říkala, že tyhle romantiky jsou prostě příjemná oddechovka, fakt se u toho nemusí moc přemýšlet, člověk se hezky porochní v emocích, není třeba žádných velkých intelektuálních investic.
Pro tuhle knížku pak logicky hrála i skutečnost, že se měla odehrávat ve Španělsku, byla jsem tedy trochu zvědavá, jak autorka tuhle zemi ztvární. Long story short - dala jsem to, přečetla jsem to, ale bohužel jsem si spíš potvrdila, že nejsem ideálním čtenářem pro klasické romantiky. Hazelwood dobrá, ale zřejmě toto portfolio rozšiřovat nepotřebuji.
Děj
Kniha vypráví o Španělce, která se po jistém traumatickém zážitku se svým prvním (?) vážným přítelem rozhodla přestěhovat do Států a začít víceméně od nuly. Noví lidé, nové prostředí, nikdo ji tam nezná, nesoudí ji, je dost daleko, aby mohla rodině věšet bulíky na nos, jak báječný život vede.
Do momentu, kdy musí zpět do Španělska na svatbu své sestry a očekává se, že nepřijede sama, protože přece tvrdila, že má chlapa (nebo to vyhrkla během telefonátu? nevím). Long story short, holku pitomou nenapadne žádné lepší jméno než jméno jejího kolegy, jejího “úhlavního” nepřítele, který ji děsně pomlouval. (Takovým tím hrozně průhledným způsobem, kdy je čtenáři naprosto jasné, že jeho “s ní nebudu pracovat!” nemá nic společného s tím, že by byla neschopná, ale protože se chudáček nemůže soustředit a v blízkost MFC mu prostě krev odchází z mozku do jiných částí těla.)Ale hrdinka samozřejmě uražená až na půdu, opovrhuje jím (zatímco si průběžně otevírá oslintanou bradu, protože je prostě fešák), nesnáší ho, ostentativně ho ignoruje (trochu jak patnáctiletá holka v prváku na střední), ale pak plácne do telefonu jeho jméno, což on shodou okolností slyší. Takže následující dny a možná i týdny stráví hlavní mužský protagonista tím, že hrdinku nahání, že on s ní ale klidně poletí do Španělska, žádný problém…
Hele, sorry, ale pokud bych někoho tak strašně nesnášela, navíc, pokud bych si myslela, že někdo tak moc nesnáší mě, prostě bych ho na takovouhle akci fakt nebrala. Kdyby je poslali společně na nějaký pracovní výjezd, kdyby to bylo nějak vynuceno vnějšími okolnostmi, dobře. Ale tady to bylo celé vykonstruované ze strany hrdinky velmi divným a ne zrovna uvěřitelným způsobem. Tím spíš brát svého údajného úhlavního nepřítele rovnou k rodině, která prokoukne všechno. Jenže tohle nikdo neprokoukl, protože on na ní kouká přece tak láskyplně…
Asi mi přišlo i trochu neodtažené, že celá svatební akce zabrala pouze jeden víkend. Přišlo mi to divně málo, zároveň mi to přišlo málo na to, aby se vybudovala ta zadupaná chemie mezi hlavními hrdiny. Trochu z nuly na sto v rekordním čase. V pátek ti nemůžu přijít na jméno, v sobotu spolu skončíme v posteli. (Možná to bylo trochu víc než víkend, ale fakt mi ta doba přišla krátká). Mezitím také bylo potřeba vyřešit stíny minulosti. Kolem těch se mlžilo velmi dlouho, chvíli jsem se bála fakt hodně hlubokých šrámů, což mi zase úplně nesedlo k chování hrdinky. Když pak vyšlo na povrch, o co šlo, říkala jsem si, že asi o, možná to trochu dramatizuje, ale dobře, tohle mohlo být nepříjemné… Ale aby to pak bránilo jejímu vztahu s tím Amíkem… To mi přišlo přitažené za vlasy. Ale samozřejmě muselo v závěru dojít na dramatickou scénu “já věděla, že se mi to zase vymstí! Ó, já nešťastná!”, nedorozumění v komunikaci a nakonec samozřejmě happyend “spolu překonáme vše a toho hajzla jsem nechal vyhodit”.
Shrnuto a podtrženo
Ano, je to letní oddechovka, romantika, jakkoliv vykonstruovaná, s přiměřeným množstvím spicy scén, které také nejsou kdovíjak mistrně zvládnuté. Možná je to tím, že to je autorčina prvotina (myslím, že ej to prvotina?), ale pak se možná nemusela vykecávat na takovém počtu stránek. Hodně vaty, hodně prázdných slov a řádků, kde se vlastně nic moc neděje. Setting ve Španělsku nebyl špatný, ale kdyby byl kdekoliv jinde, nic by se vlastně nezměnilo, letní atmosféru u moře úplně nečekejte (jo, já vím, Španělsko nejsou jen pláže, sever je holt studený, ale stereotypní očekávání od romantiky ve Španělsku prostě není Kantábrie, sorry). Hlavní hrdinka se mnohdy chovala paličatě, nelogicky, dětinsky. Musela jsem si na ni dost zvykat. A hlavní hrdina působil trochu dojmem mouchy snězte si mě. Sakra, chlape, pokud se ti ta ženská líbí, to jí to fakt nemůže říct? Nebo dát nějak najevo? To se fakt musíš úlisně vnucovat? Jakkoliv byl nakonec i celkem fajn, celkový dojem z něj zůstal nemastný, neslaný.
Přečetla jsem to, mám odfajvkovanou další bookstagramovou hitovku a můžu jít s klidem dál. Tudy moje cesta ale nejspíš nepovede. I od oddechovky očekávám něco extra, něco víc chytlavého a možná víc uvěřitelného a uchopitelného (ano, říká čtenářka fantasy).