Už dlouho se mi nestalo, abych si musela dát předsevzetí vydržet alespoň do desáté stránky, než knihu odložím. Tak moc mě prvních pár stránek Kouzel rodu Thornů nenadchlo. Tak moc jsem si myslela, že jsem šlápla vedle a že nakonec je to na mě přeci jen příliš young a málo adult. Možná v tom hrálo roli i to, že se jednalo o mou první elektronicky vypůjčenou e-knihu, k čemuž jsem se odhodlávala několik měsíců, protože půjčit si mohu jen tři knihy současně a co když se mi některá nebude líbit?! No a je to tady… nelíbí se mi to. Vyplýtvala jsem jeden půjčovací slot na něco, co byl fakt krok vedle. Den jsem kroužila kolem, četla radši odbornou literaturu, pak mi palmknižní applikace nechtěla knížku otevřít, to je znamení… Než jsem se odhodlala říct si, že prostě alespoň deset procent, než to odložím.
Začátek mě rozčiloval vším. Stylem psaní, možná překladem, frázemi, na které jsem alergická od svého prvního pokusu přečíst Šifru mistra Leonarda. Irituje mě, když autor neumí informaci předat tak, aby ze mě nedělal hlupáka. Takže věta jako „Mezi knihovnami vedou cesty, kterým se říká inkoustoví stezky” mě prostě zvedá ze židle. Já vím, zní to nevinně, ale na mě to působí jako dětinské vysvětlování. Narážky jako „Wow, Elisabeth, jsi jediná, kdo tohle dokáže!” jsou jen další olej do ohně.
Jenže pak se to najednou zlomilo. Netuším kde přesně, ve který moment a čím. Jestli to bylo už v tu chvíli, kdy se objevil poprvé zlý, zlý, zlý čaroděj. Spíš si myslím, že to bylo v momentě, kdy se Elisabeth probudila a něco bylo špatně a ona šla poprvé do boje. Pak to ještě trošku sem tam vrzlo, ale to byla stránka, dvě a najednou jsem příběh hltala a nedokázala se odtrhnout.
Skvělé, báječné, nádherné, výborně napsané, vtipné, milé. Už mám knihu doma v knihovně.
Dost nečekaný zvrat po tom prvotním nenadšení.
Děj
Mladá Elisabeth Scrivinerová (takhle vtipná jména mají všichni knihovníci, evidentně) vyrůstá ve veleknihovně, v místě, kde se skladují a střeží nebezpečné grimoáry. Střeží se před světem, ale hlavně se svět střeží před nimi. Nebezpečný griomár neznamená jen knížku plnou klikyháků, z nichž čaroděj může vyčíst nebezpečné kouzlo. Kdepak, znamená to, že vám ta kniha úplně v pohodě může ukousnout prst, v lepším případě, že vám může promlouvat do duše, nebo dokonce že se může proměnit ve zlotvora, který nerozcupuje jen vás, ale i pár okolních vesnic. Príma společnost. Elisabeth se chce stát strážkyní, tedy tou, která by s podobnými příšerami bojovala, pokud by bylo třeba. Je to její celoživotní sen, jako sirotek nikdy nic jiného než knihovnu nepoznala.
Její svět se otřese v základech, když se jeden z grimoárů promění, zabije ředitelku knihovny, která nad hrdinkou držela ochranou ruku, a chystá se pobít pár lidí v přilehlém městečku. Elisabeth, jediná, která z nějakého důvodu v celé knihovně nespí, jej porazí a zničí, což ji ale ve finále uvrhne do větších problémů, než by mělo. Koneckonců to bylo značně hrdinské, co dokázala. Pitomé, ale hrdinské. Nový ředitel je šikanátor, který ji zavře do žaláře a Elisabeth se může těšit na soudní proces, v němž ji obviní ze zničení jedné z nejvýznamnějších knih. A tady nám na scénu podruhé přichází mladý čaroděj, který ji má odvézt do hlavního města. Elisabeth se s ním už předtím setkala při takové malé nehodě, kdy na něj málem shodila celý regál, a teď tuší, že ve skutečnosti za tím vším stojí právě mladý Nathaniel Thorn. Proč jinak by před pár měsíci do knihovny přijel, než aby si připravil půdu pro svůj útok? Teď ji tedy nepochybně cestou zlikviduje a její tělo pohodí někde v lese. Protože čarodějové jsou zlí. To ví každé malé dítě - které vyrůstalo na venkově a jediný zdroj informací pro něj byly knihy, pohádky a děsivé příběhy o čarodějích pojídajících panenské maso a pijících krev sirotků. Smůla, že Elisabeth je obojí. Celé tři dny cesty se mu tedy Elisabeth intenzivně snaží utéct, ale její boje jsou prohrané, protože vedle Nathanielova pozoruhodného sluhy Silase prostě nemá šanci. Jako by všechno věděl ještě dřív, než se pro to sama rozhodne, jako by se dokázal zjevovat na místech, kde nemá co dělat…
Ani Silasova kouzla ale na Elisabeth tak docela neplatí. Podivně rychle prohlédne jeho démonskou podstatu, což se později ukáže jako zatraceně dobrá schopnost.
Long story short, Elisabeth a Nathaniel se nakonec stanou nečekanými spojenci, kteří společně musí odhalit, a co hůř, polapit!, toho, kdo skutečně za útoky na knihovny stojí. Hlavní padouch je odhalen v příběhu překvapivě brzy, ale přesto zůstává otázkou, proč to všechno dělá, co si od toho slibuje, a především - jak ho sakra zastavit? Cestou si také Elisabeht musí uvědomit, že její předchozí přání a představy ohledně její budoucnosti byly mylné, že svět je docela jiný, než si do té doby myslela. Čarodějové nejsou zlí a strážci nejsou hrdinové. A grimoáry nejsou zle a zákeřné, jen jim nikdo nenaslouchá tak, jako to dokáže ona. Jak se její celoživotní sen rozpadá, na jeho základech se tiše staví nový, lepší a méně osamělý.
Ryzí nadšení
Jak jsem ze začátku měla pocit, že to ani nedočtu, nakonec jsem byla vážně nadšená. Líbilo se mi úplně všechno. Příběh plynul svižně vpřed, žádné okecávky, žádné dlouhé odstavce, které bych radši přeskakovala, žádné opakující se myšlenky.
Hlavní hrdinka byla sympatická, příjemně silná, ale ne přesílená, a hlavně její přeci jen neobvyklé dovednosti (odolnost vůči kouzlům, schopnost přežít zranění, která by jiné minimálně vyřadily, ne-li zabily) byly logicky a uvěřitelně vysvětlené. Trochu drzá, hodně zvědavá, příjemně sebevědomá, ale ne namyšlená, starostlivá, spravedlivá. Docela chápu, že Nathaniela okouzlila a rozbořila jeho staromládenecké iluze a předsevzetí. Nadchlo mě i rozložení rolí. On byl ten jemnější, který svou sílu čerpá ze slov a magie, zatímco ona byla ten buldozer, který se ohání mečem a kryje ho, když on se potřebuje soustředit. Ale přitom stále působila něžně a uvěřitelně. Ach, jejich vzájemná chemie mě hodně bavila. Ačkoliv je to konečně skutečná young adult (nikoliv fairy porno převlečené za pohádku), takže dojde akorát tak na líbačku, jiskří to mezi nimi pěkně.
Snad jediné, co bych jim vytkla, je věk. Elisabeth má být 16 a kousek, Nathanielovi 18. Zaprvé - v osmnácti je pořád ještě poměrně mladý, aby se o něm ve městě mluvilo jako o starém mládenci na ženění. Chápu, že společnost se klepala na dědice významného kouzelnického rodu, natož když kluk už je taky sirotek a co kdyby to s ním nedopadlo dobře, potřebujeme Thorna, ale 18? To je vážně přeci jen trochu brzo. A stejně tak u Elisabeth - v šestnácti je to ještě pískle. Respektive by měla být. A to i přes zasazení příběhu do první poloviny 19. století, kdy tyhle věci byly o něco uspěchanější. Navíc se prostě nechovala jako šestnáctiletá holka. Když si to tak srovnám s Poppy ze série Z krve a popela, kam ta se na Elisabeth hrabe? Úplně v pohodě by si to holky mohly prohodit, Elisabeth rozhodně působí jako ta dospělejší, zralejší a hlavně vyspělejší.
A pak je tady Silas… Zlatíčko celého fandomu, jak jsem tak pochopila. A absolutně to nezpochybňuji. Démon, který svému pánovi váže kravatu, Elisabeth vytáhne z obrovského průšvihu (do kterého se výjimečně nedostala vlastním přičiněním), má pod palcem celé sídlo Thornů a připravuje ty nejlepší čaje a koláčky. A jen tak mimochodem by mohl z celého světa udělat kůlničku na dříví a „hlavně nevyslovujte mé pravé jméno, slečno, protože pak vás všechny sežeru.” Možná mě trochu mrzí, že nebyla víc ukázána ta jeho temná stránka, ta nezkrocená, neovládnutá, kdy je mu celý Nathaniel absolutně ukradený a nemá vůči lidem naprosto žádné emoce. I když i to málo, co bylo ukázáno, bylo v jistém ohledu frustrující. Nathaniel je přece kámoš, ne žrádlo!
Autorka má neskutečnou imaginaci. Její popis knihoven, grimoáry, které vytvořila, svět, který vybudovala… Všechno je tak krásně realistické a současně fantastické, že byla ryzí potěcha se do toho ponořit.
Třešínka na závěr
Prostě skvělé. Od deseti procent do sta naprostá pecka. Výborně napsané, svižné, vtipné. Tak milé, že jsem hnedka běžela půjčit si pokračování v podobě novely Tajemství domu Thornu a vyplácala druhý měsíční slot (uvažuju, zda se nezaregistrovat ještě v jedné knihovně, abych slotů měla aspoň 6, uf). Zjištění, že je to jen novela, mě docela zabolelo, ale co se dá dělat. Slupla jsem to jako malinu, kterou si autorka zjevně napsala čistě pro radost. Zejména začátek působil skoro jako fanfikce, v níž si fanoušek hraje s postavami čistě pro radost a potěšení (teď myslím dobrou, vtipnou fanfikci, ne totální OOC). Pokračování dotahuje nějaké náznaky, s nimiž hlavní román končil, přidává příběh některých postav, které se předtím jen mihly. Je to opravdu libůstka pro radost, v níž Elisabeth běhá po domě v brnění a jejich nová služebná bojuje se zvlčilým šatníkem tety Clothildy pomocí mopu.
Klidně bych si dovedla představit ještě další, plnohodnotné, ormánové pokračování. Koneckonců o původu Elisabeth nevíme vůbec nic. Tady se naskýtá široké pole možností. A nesmírně ráda bych se k těm dvěma vrátila a strávila s nimi víc času. Byla to báječná společnost na začátek nového roku.