Třebešín

Před deseti lety jsem se já, branická holka odchovaná vůní sladu, přestěhovala na úplně druhý konec Prahy, na dosah méně libých vůní Malešické spalovny (básnický obrat, o její existenci vím jen díky komínům na obzoru). Zvykla jsem si tady víc, než jsem čekala, ačkoliv pravidelně musím vysvětlovat, že bydlím ve Strašnicích, ne v Malešicích. Trochu ten omyl chápu, Strašnice jsou pocitově dole pod kopcem, můj rajón je od nich vlastně podivně daleko a v takovém výběžku, který by klidně mohl být malešický. A hned vedle je Malešický park. Úplně nejradši ale říkám, že bydlím na Třebešíně. A jelikož jsem duše zvídavá, nechala jsem se inspirovat fenomenální facebookovou stránkou Praha na starých mapách a zabrousila jsem do historie svého už-ne-tak-nového bydliště.

Etymologické okénko

Třebešín je název táhlého kopce, který se rozkládá v severním cípu Strašnic, na samé hranici se Žižkovem, v těsné blízkosti Olšanských hřbitovů, Vinohrad a Malešic. Snad vlivem blízkosti právě husitského Žižkova, Želivského ulice a dalších kališnických připomínek, jsem si vždy myslela, že i Třebešín byl pojmenován na počest této svérázné historické etapy českých dějin. Zřejmě tomu tak nebude, ačkoliv jsem upřímně nedokázala zjistit, proč a odkdy přesně se tento název pro daný vrch používá. Na mapách se poměrně dlouho objevuje nad západní částí kopce označení „U Kapličky” (viz níže). Mapy přelomu 19. a 20. století lokalitu označují jako „Na vinicích”, což odkazuje k rozsáhlým vinicím, které se historicky rozkládaly všude kolem Prahy. V oblasti Vinohrad i Strašnic po nich zůstalo mnoho místních názvů. Koneckonců stanice metra Flora má vínové zbarvení právě kvůli révě, která se tu pěstovala.

Samotné označení Třebešín je vyznačeno například na otisku císařského katastru z roku 1842. Na některých mapách se ale objevuje i označení malešické části kopce jako Třebešice (možná zkomolenina kombinace jmen Třebešín a Malešice?).

Co tedy název Třebešín znamená? Slovo údajně vychází ze staroslovanského základu „trebe”, tedy oběť. Trebiště bylo místem, kam pohané přinášeli oběti. V jistém ohledu to dává smysl - na nedalekých kopcích se nacházela popraviště ještě hluboko v novověku, proč by tedy i tento kopec nemohl být nějak spjatý se smrtí či obětováním. Stejnou etymologii má pojmenování i předměstí Hradce Králové - Třebeš, ale i slovo „potřeba”, v němž jsou také obsažené „třeby”, tedy oběti.

Záhadná kaplička

Právě kaplička a zejména její absence odstartovala celé moje pátrání a vrtání se v mapách. Několik ulic tu ve svých názvech odkazuje k nějakému svatostánku, který se mi ale nedařilo najít. Teď, když vím, kde stávala, září na mě z map jako maják, ale předtím jsem ji hledala úplně jinde. Ulice totiž naznačují, že se nacházela výrazně výše na kopci a východněji, než tomu ve skutečnosti bylo. Klíčová je ale ulice Pod Kapličkou, která skutečně vede od míst, kde kaplička stávala, dolu z kopce. Jednalo se o Boží muka, která se nacházela v místech, kde dnes zeď rozděluje jednotlivé části Olšanských hřbitovů a Židovského hřbitova. Ještě v 70. letech minulého století byste ji tam našli. Mimochodem ulice Pod Kapličkou je jednou z nejstarších zdejších komunikací, ačkoliv své oficiální pojmenování a charakter skutečné městské silnice dostala až ve 20. letech 20. století.

Záludná je ulice Nad Kapličkou, které své pojmenování získala nejspíš díky dříve zmíněné tendenci pojmenovávat celou západní část kopce jako tu, která je „nad kapličkou”. Jenže z dnešního pohledu je ulice svému zdroji názvu nesmyslně vzdálená.

Červený dvůr aka Direktorka

Když jsem se přistěhovala, upoutala moji pozornost ulice K Červenému dvoru. Poměrně výrazná komunikace, která se vine přes kopec, musela začínat nebo končit u nějakého důležitého stavení. Červený dvůr, někdy (a možná častěji) zvaný Direktorka, stával v místech dnešního nákladového nádraží Žižkov, až téměř na jeho konci, kde byste dnes v ulici U Nákladového nádraží našli podlouhlé stavení, v němž sídlí antik nábytku.

V 15. století zde Hynek Krušina z Kumburku založil rozlehlé vinice a polnosti. Od konce 18. století je pak doložena existence usedlosti Direktorka, které se pro červeně zbarvené zdi barokního stavení později začalo říkat Červený dvůr. Jak je z mapy patrné, osudným se jí stala výstavba nákladového nádraží, kterému musela ustoupit.

Moderní bytová vila Červený dvůr, která stojí na rohu ulic K Červenému dvoru a Pod Třebešínem, odkazuje ke staré usedlosti názvem, ale rozhodně nestojí na „správném” místě, jak se kdysi dalo na internetu také najít.

Viktorka

Pražské okolí bylo historicky obklopeno mnoha dvory a usedlostmi. Dá se říct, že usedlost Viktorka už není ani třebešínská, ale přesto se tu po ní jmenuje jedna z ulic - Pod Viktorkou. Je to spíše silnička, která propojuje ulice Na Třebešíně a K Červenému dvoru a reálně s někdejší usedlostí nemá vlastně vůbec nic společného, protože samotná Viktorka stála až zcela u úpatí kopce a to ještě na druhém svahu.

Jednalo se o jednu z nejmladších usedlostí, která vznikla až v 60. letech 19. století, v době, kdy ostatní dvory byly dávno etablované a kdy se naopak nezadržitelně blížil moment jejich zániku. Jmenovala se po svém majiteli, Viktoru Kosovi, který zde provozoval cihelnu. Dnes v těch místech najdete ulice Na Viktorce a U Staré cihelny - zcela příhodně.

Možná zajímavější než samotná usedlost, jejíž existence byla velmi krátká, je skutečnost, že právě zde vznikla jedna z nejstarších nouzových kolonií v Praze. Ta ovšem logicky zanikla se samotnou usedlostí a to nejspíše v roce 1929, snad v souvislosti s výstavbou nákladového nádraží Žižkov, stejně jako dříve zmíněná Direktorka. Ačkoliv jeho stavba nakonec do Viktorky nezasáhla, v celé lokalitě docházelo k dramatickým proměnám. Zdejší obyvatelé se přesunuli na Slatiny - kolonie na pomezí Michle a Strašnic, kterou proslavil například film Obecná škola.

Nouzové kolonie

Když už jsem nakousla téma nouzových kolonií, ještě jedna se nacházela v místech dnešní mateřské školky. Při zkoumání starých kolejí, které mají být teď nově znovu využity pro tramvajovou dopravu, jsem znovu došla k malému kamennému pomníku, který připomíná, že právě tady se nacházelo útočiště pro lidi bez domova, takzvaná Dýmová hora. Na rozdíl od předchozí nouzové kolonie na Viktorce, tohle byla poměrně novodobá záležitost - osídlení trvalo od roku 2003 do roku 2015. Nutno podotknout, že mnozí zdejší obyvatelé asi úplně neodešli, někteří se přesunuli do lokality již nefunkčního nákladového nádraží a jeho okolí. S aktuální výstavbou, která tu probíhá, se to ale asi významně změní.

Radiopovstalci

Nedaleko třebešínského kopce vzniklo v novém tisíciletí sídlo Rádia Svobodná Evropa. Volba lokality byla nepochybně čistě strategická - potřeba dostat tak významnou instituci z centra Prahy na její okraj, do oblasti brownfieldů a hřbitovů. Je ale až symbolické, že právě na Třebešíně se do poloviny 20. století nacházel vysílač, který měl významnou roli v době Pražského povstání. Právě jeho vysílání pomáhalo organizovat řízení povstalecké armády v Praze. Jeho signál byl slyšitelný po celých Čechách, jeho volání o pomoc tak signalizovalo revoltu na území dosud neosvobozeného Československa. Ve chvíli, kdy 6. května Němci zasáhli budovu rozhlasu na Vinohradské třídě, jejíž signál vysílač do té doby šířil, zřídili provizorní studio přímo pod vysílačem samotným, aby mohl rozhlas pokračovat. Němci neustávali ve snaze umlčet povstalecký rozhlas, v oblasti Vinohrad i samotného Třebešína jim padlo za oběť několik desítek lidí.

Dnes už tuto zašlou slávu připomíná jen pamětní deska naproti domu Na Třebešíně 6. Ze samotného vysílače, který byl demontován v roce 1948 zbyl už jen protiletecký kryt. Většina zbývajících budov zmizela v roce 2000.

Místo, kde chcete žít

Když už jsem byla v tom pátrání po dějinách místa a původech názvů, podívala jsem se i na ulici U Krbu. Po všech těch usedlostech a ztracených kaplích jsem čekala nějakou další perlu, rozlousknutou záhadu, ale prozaičnost tohoto názvu mě pobavila. Ulice se tak jmenuje od svého založení v roce 1925 čistě proto, že má působit přátelsky, domácky a útulně. Stejným způsobem získaly své jméno i ulice Útulná (vznik 1947) a Slunečná (vznik 1925).

Dovětek

Poslední dobou se tu bohužel nejen staví, ale i bourá. Trochu si fňuknu, protože v posledním měsíci zbourali i krásnou - ale vybydlenou a zdevastovanou - vilu, která patřila mezi jedny z nejstarších domů v této lokalitě. Pořád jsem doufala, že jí někdo vdechne život, pořád jsem byla příliš srab, než abych si ji prolezla drze na tajňačku (nebo ne tak na tajňačku, kdybych se bývala zeptala chlapů, když tam vyklízeli), až se do ní zakously stroje a dneska po ní zůstala jen díra v zemi.