Kdysi jsem někde na internetu četla docela hezkou myšlenku: Pozornost publika se postupně různě přesouvá. Chvíli se konzumuje pouze text (noviny), pak se hlavně poslouchá (rádio), potom přijde éra vizuální (televize), aby znovu přišel text (internet a blogy). Po mé milované blogovací éře přišla pořád príma doba fotek a vizuálního obrázkového kontentu, kterou pak vystřídala videa a především všemožné rychlé, útržkovité záblesky.
O tom, že má moderní společnost zoufalý problém s udržením pozornosti vlivem konzumovaného materiálu, asi není třeba vůbec pochybovat (nejnovější výzkumy dokonce říkají, že roste první generace, která je hloupější než ta předchozí - poprvé v měřené a zkoumané historii). Rozhodně nás teď jako dominantní médium převálcovala a hlavně zválcovala videa, čím kratší a křiklavější, tím lepší. Navázala na hodně silnou televizní éru, která pořád pokračuje a krmí nás bezva obsahem typu Výměna manželek, Bachelor a jinými těžce uvěřitelnými hunger games. Jakkoliv tohle nekonzumuji, rozhodně nemám nárok na sebemenší intelektuální snobárnu, protože i moje pozornost je rozdrcena scrollováním na instagramu a pozornost mám na úrovni ročního dítěte či akvarijní rybičky - nulovou. O tom ale mluvit nechci.
Chci sdílet jistou naději pro nás pisálky. Nejen pro mou generaci blogových pohrobků, ale i pro mladší, nové psavecké naděje. Tu naději mi dává několik věcí.
-
několik článků na Redditu plačících po starém blogovém světě (a nejsou jen ode mě, fakt). V pravidelných cyklech se tam objevuje diskuze, kde to momentálně žije. Blbé je, že v rámci českého rybníčku není odpověď právě pozitivní - nikde. Možná tak na Mediu od Seznamu, ale to prostě nejsou blogy.
-
Poslední dobou na mě opakovaně vyskočily na instagramu posty, v nichž autoři volali po starém instagramu, kde se postovaly pouze fotky. Podle nich je teď nutné do každé fotky umístit text, aby lidé listovali a podívali se na všechny snímky. Zajímavé…
-
Stejně tak se na instagramu vyskytuje čím dál víc tvůrců, kteří sdílejí čistě textový obsah, ale holt prostřednictvím fotografie. Což podle mě jednoznačně vypovídá o tom, že tvůrci chtějí sdílet psané slovo a lidé ho chtějí číst. Možná v rozsekanější, koncentrovanější podobě, ale chtějí.
-
Substack. Velkou, velkou naději mi dala tahle (pro mě) nová platforma. Zatím jsem neobjevila český rybníček, ale co na mě plyne z toho zahraničního, mi dává hodně velkou naději, že nejsme ztracení ani zatracení. Pořád tu jsou tací, kteří chtějí psát, pořád tu jsou ti, kteří chtějí číst. A zejména tady vnímám opravdu silnou komunitu těch, kteří chtějí aktivně bojovat s doomscrollingem, nepozorností a narůstající hloupostí hraničící s blbostí.
Možná jsme si odvykli číst delší texty. Může to být i tím, že spoustu věcí čteme na mobilu a tam i hloupá A4 působí megalomansky. Ale pořád se k textu vracíme a postupně ho protlačujeme i do jinak čistě audiovizuálních platforem. Proto navrhuji přenechat instagram fotografiím a videím a hromadně se přesunout třeba na ten Substack a vrátit se k blogování.