Posledních pár večerů se prohrabuji fotkami, které jsem pořídila v Budapešti. Potřebuji to na web, většinou jako titulky ke článkům, když jsem se rozhodla jít touhle sebedestruktivní cestou. Pár textů také od začátku mělo obrázkový doprovod, ale za ta léta různého přesouvání je v tom chaos, který mě donutil vytáhnout starý externí disk a začít dolovat.
A ach-můj-bože! To je nostalgie! Je to časově hrozně náročná práce, syrová, místy trochu bolavá, ale absolutně krásná. A taky často dost překvapivá. Tehdy už jsem měla dobře vymakaný systém ukládání fotek, takže přesně vím, kdy bylo co foceno, ale mnohdy vůbec nevím kde. Nebo - a to je ještě horší - vím kde, ale vůbec si nepamatuju, že jsem tam byla. Což je ale docela osvěžující, protože posledních pár let jsem přemýšlela o tom, že jsem svůj čas v Budapešti promrhala, že jsem měla být aktivnější, čilejší, víc zapojená, víc venku (což pořád platí), ale teď zjišťuji, že jsem přeci jen pouze nehnila ve svém malém pokojíčku pro služku. To je dobré zjištění.
Na druhou stranu jsem ale díky fotkám také přišla na poměrně velké mezery ve svém tehdejším blogování. Takových věcí, o kterých jsem vůbec nic nenapsala! A je to fakt škoda. Hrozně ráda bych si to dneska zpětně přečetla, protože teď už jsou z toho jen velmi matné vzpomínky.
Například jsem byla v opeře. Evžen Oněgin ve mě nezanechal jedinou stopu, kromě té, že scéna byla hrozně moderní a mně to vadilo. Podobný efekt měla i návštěva Národního divadla, kde jsme byli asi na 4hodinovém představení nějakého Wagnera, ale ab-so-lut-ně netuším, o čem to bylo. I když tehdy jsem měla úplně jiné starosti a plnou hlavu svého společníka, takže nějaká kultura šla prostě stranou. Stejně jsem tam šla jen proto, abych byla s ním, že jo.
Spolu jsme také navštívili muzeum židovské kultury/dějin? (??? asi? Vůbec nevím, co to bylo za muzeum). Šli jsme tam v rámci nějakého semináře, celá tlupa studentů. Bylo to strašně zajímavé a hlavně pro mě tehdy důležité, protože se mi začalo rozsvěcet v hlavě, jak chci a nechci žít svůj život. Jo, s tématem muzea to vůbec nesouviselo, ale ta akce byla fajn.
Taky jsem nenapsala ani čárku o návštěvě Memento parku plného socialistických soch, nebo o návštěvě Terorházu, z niž si pamatuju jen to, že to bylo neskutečně silné a emotivní a jednou mi to bohatě stačilo. Z pozitivních akcí jsem nenapsala nic o prvomájovém výletu do Gödöllő, ani o skvělé výpravě do Ostřihomi - podruhé, tentokrát s partou lidí. Což byla daleko zábavnější akce než moje první návštěva v září. Taky jsem navštívila Visegrád a courala se po divokých březích Dunaje. Skvělé fotky, matné vzpomínky, text nikde.
Je to tradiční poučení, že bych měla víc psát . Což si ale říkám pravidelně tak třikrát do týdne. Na druhou stranu za poslední rok, spíš dva, jsem měla aktivit hodných zápisu, že bych je spočítala na prstech jedné ruky. Když pár prstů uříznete. Ale nevadí. Vezmu si to jako poučení do budoucna a připíšu si to (jako každý rok) na seznam svých novoročních předsevzetí, abych víc psala a abych si aspoň psala deník. Zejména u toho digitálního fakt nemám validní výmluvu pro neaktualizování.
Nechci ale tenhle text přetavit v lítostivé fňukání, že nepíšu. Spíš jsem si chtěla poznamenat, jaké vzpomínky vyplavilo prohrabování se fotkami. Docela mě mrzí, že tehdy nebyl instagram. Respektive on možná už i byl Instagram vznikl 2010 pro iOS, 2012 pro Android. Já první Android získala 2013 po tom, co mi telefon ukradli. , ale můj tehdejší telefon by něco takového neuměl. Nemluvě o tom, že s tehdejším telefonem se mi mohlo jen zdát o dnešním systému focení. Tehdy jsem měla neustále v tašce svého věrného mini parťáka, kterým jsem fotila úplně vše, a pravidelně jsem vyrážela s velkým foťákem, kde jsem dokonce střídala objektivy. A pak jsem to poctivě stahovala do počítače a pečlivě archivovala. Zato teď mám miliardy fotek v obřích složkách a nikdy nikdo je už neroztřídí… (selfnote: Roztřídit mobilní fotky do složek a protřídit je!)
Zároveň mi ale v mysli vyplouvají vzpomínky, které jsem ani nenafotila. Kdoví proč. Určitě jsem párkrát šla s kamarádkou na akci, kdy jsme dělaly společnost dětem z dětského domova. Což byl dost fičák na učení maďarštiny, ačkoliv myslím, že podstatou bylo, aby ty děti mluvily s námi anglicky. Taky jsem určitě jednou šla na nějakou akci, kde se měla rozebírat maďarská kultura. Ale teď po letech skoro uvažuju, kam jsem se to připletla, protože mám neodbytný pocit, že jsem tam víceméně usínala a vůbec nic si z toho nepamatuju, jen že se pouštěl maďarský večerníček. Proč jen jsem si o tom tehdy něco nenapsala, abych dnes věděla, co se tam tehdy dělo a proč jsem proboha byla tak unavená?
Za chvíli mě čeká brodění se dalšími fotkami z dalších let. Nejen Budapešť, ale i můj pobyt v Seville mohl být daleko lépe dokumentovaný. Na druhou stranu bych měla být asi ráda, že mám alespoň ty fotky…