Dlouhé kroužení bylo definitivně ukončeno náhodou. Šla jsem si do Knihobotu vyzvednout jinou knihu a tahle tam seděla na polici a koukala na mě. Znamení. Posledních pár týdnů jsem nad ní přemýšlela, namátkově jsem zkoušela online knihovnu, kde ji ale neměli v e-verzi, fyzicky mi v knihovnách unikala. A teď tu na mě vysloveně čekala. Posledním hřebíčkem do rakve mého rozhodování bylo prolistování a zjištění, že se minimálně část příběhu odehrává v New Yorku. Po několika letech, kdy jsem ji zaregistrovala krátce po vydání, šla Addie konečně se mnou domu. A stal se z ní jeden z těch pokladů, u kterých absolutně nechápu, proč jsem po ní nesáhla dřív, proč jsem váhala, proč jsem se o tohle tak dlouho připravovala. S přehledem můžu říct, že se příběh Addie vyšvihl mezi nejpoetičtější příběhy, které jsem letos (2024) přečetla. Možná vůbec nejpoetičtější. A rozhodně tuhle knihu můžu označit za underhyped vedle všech těch romantasy.
Děj
Příběh začíná ve Francii na přelomu 17. a 18. století, kdy mladičká Adeline nesměle objevovuje svět za hranicí své malé vesničky, když jí je dovoleno doprovázet otce do nedalekého města na trhy. Je uchvácená a postupně si začíná uvědomovat, že nechce naplnit běžný život svých vesnických kamarádek, vzít si nějakého vdovce či hrubiana, odrodit co nejvíc dětí a při jednom z porodů umřít nebo ve třiceti být strhaná a odepsaná. Místo toho sní o širém světě a krásném neznámém, jehož portréty si črtá a o jehož dotycích sní. Ve třiadvaceti je tak téměř neprovdatelná a problematická a má velké štěstí, že i přes její věk by si ji rád vzal čerstvý vdovec. Alespoň podle všech kromě Adeline má štěstí. A tady začíná ta pravá jízda. Adeline v zoufalství vzývá bohy po setmění (což je něco, před čím je rázně varována), ve svatebních šatech klečí v hlíně, volá o pomoc a uzavře zbrklou dohodu s někým, kdo se ze všeho nejvíc podobá ďáblu, ale má tvář jejího vysněného neznámého. Díky němu je náhle svobodná. Nemusí se vdávat, nemusí prožít maličký život ve své maličké vesničce, může si dělat, co chce - ale každý na ni okamžitě zapomene, jakmile mu sejde z očí, sama nedokáže vyslovit své jméno a když se vrátí zpět do vesnice, nikdo ji tam nezná. Příběh nás provede třemi staletími neobyčejného života ženy, která sama po sobě nemůže zanechat nejměnší stopu, ale která i tak najde cestu, jak se zapsat do historie, alespoň umělecké. Přes francouzský venkov, Paříž zmítanou revolucí, až do živoucího New Yorku. Addie vzdoruje ďáblu a hledá si vlastní cestu rok za rokem, přestože On očekával, že nevydrží ani jediný. Všem jeho svodům a nástrahám a pokušením Addie odolává, dokud nenarazí na “poslední”. Hotový masterpiece, který ji oklame falešnými nadějemi a nenaplněnými sny. Protože po tři sta letech netoužíte po ničem víc než po tom, aby někdo vyslovil “já si tě pamatuju”. Po někom, s kým nebudete muset každé ráno začínat od nuly, komu se nebudete muset při každém setkání znovu představovat. Addie ale měla tušit, že je to příliš krásné, než aby to byla pravda.
Hodnocení
Jak jsem psala v úvodu, Neviditelný život je jedna z nejpoetičtějších knih poslední doby, možná jedna z nejpoetičtějších vůbec, rozhodně nejpoetičtější “fantasy”, jaké jsem kdy četla. Nádherný kousek magického realismu, který dýchá věky a jehož věty hladí. Nádherně napsaný kus, který končí trochu otevřeně, ale pokračování by bylo zbytečné (ačkoliv bych si ho hned přečetla). Jak jsem poslední dobou hodně vysazená na vyprávění v přítomném čase (podle mě nešvar převzatý z americké literatury, který se do českého textu prostě nehodí), tady to tak krásně sedí. Příběh plyne, příjemně se střídá minulost a přítomnost. Útrapy, kterými musí Addie zejména v počátku projít, jsou syrové a realistické a pomáhají vybudovat silnou hrdinku, kterou jen tak něco nezlomí. A která je ochotná obětovat opravdu hodně, i sama sebe. Trochu problém jsem měla s “hlavním” mužským hrdinou (pokud za něj nepovažujeme ďábla samotného). Hrozně jsem Addie přála parťáka, který na ni nezapomene, ale na Henrim bylo něco, co mi úplně nesedlo. A v jeho příběhu jsem se popravdě trochu ztratila a vlastně si nejsem jistá, kolikrát se s ďáblem setkal a jak jejich interakce vlastně probíhala a v jaké časové posloupnosti. Pravděpodobně to ale bylo mou nepozornosti a snahou uhánět vpřed v touze vědět, jak to s Addie dopadne. Mezi ní a ďáblem se pak odehrávalo skutečné love-hate napětí, které mnohé knihy jen slibují, ale přitom je to jen nastavená kaše. Tady to bylo daleko uvěřitelnější a ďábel pořád zůstával záporákem, ačkoliv i v něm probleskovala uchopitelná (a pochopitelná) lidskost. Jejich vzájemné interakce byly jiskřivé, ale ne laciné. Upřímně, do téhle knihy jsem se vážně zamilovala. Vrací se ke mně stále dokola a nechce odejít do knižního zapomnění. Přijde mi, že je hodně nedoceněná a přijde mi to škoda, ačkoliv to trochu chápu. Není to klasická young-adult s temným záporákem, který je ale pouze nepochopený a vlastně dobrák od kosti. Hrdinka taky není Mary Sue, která z ničeho nic ovládá schopnosti, o kterých do teď ani nevěděla, že je má. Ta dynamika je jiná, love story není dominantní, je to daleko lidštější, syrovější a v něčem paradoxně uvěřitelnější příběh. Protože kdo z nás někdy neuvažoval nad tím, jaké by to bylo žít navěky? Žít svobodně, tak svobodně, že ať uděláte cokoliv, nikdo si to nebude v následující minutě pamatovat…
Citace
- Být zapomenut je osamělé.
- Aut viam inveniam aut faciam - buď si cestu najdu, nebo si ji vytvořím.
- Na chvilinku zavřete oči - a máte za sebou prvních pár let univerzitních studií a panikaříte při pomyšlení, že ať se rozhodnete dělat cokoli, znamená to, že se rozhodnete nedělat stovky jiných věcí…
- Ta dívka z kresby, z obrazu, z rytiny se teď opírá o zábradlí vedle něj a tvář jí září nadšením.
- Myšlenky jsou divočejší než vzpomínky. Jsou jako plevel, vždycky si najdou způsob, jak zakořenit a vyrůst.
- Domov, slovy Christiana Morgensterna, není místo, kde bydlíš, ale místo, kde ti rozumějí.
- Příběh je myšlenka, divoká a nespoutaná jako plevel, vyrůstá kdekoliv, kde padne jeho semínko.