Na znovuotevření hlavní budovy na Florenci jsem se těšila ukrutně dlouho. Naposledy jsem tam byla pár let před uzavřením a ještě jsem si to tak moc nevychutnala. Pak jsem se natěšila na jarní opening (kdoví, kde jsem to vzala), pak na říjnový… Nakonec konečně v prosinci nastal ten velký den a brány se znovu otevřely.
Předcházelo tomu obrovské lákání a já se fakt nemohla dočkat. Nadchla mě myšlenka rozdělení Langweilova modelu a možnost prohlédnout si i detaily, na které se dřív nedalo dohlédnout. Imerzní sál zněl absolutně fantasticky - naprosto mě odzbrojila chodba propojující starou a novou budovu Národního muzea, kde jsou promítány dějiny Václavského náměstí. Očekávala jsem něco podobného, ale z vltavských břehů.
Neměla jsem na návštěvu moc času. S ročním dítětem jsou mi takovéto instituce zkrátka spíš nepřístupné, ale vstup byl zdarma, můžu se jít alespoň podívat. Brala jsem to jako provizorní provoz, i tak mě trošičku zklamalo, že zatím je celé spodní patro zavřené. Ale dobře, nevadí, všechno bude.
Celkový dojem z návštěvy byl ale bohužel značně negativní. Nepíše se mi to vůbec snadno, protože je mi jasné, že za tím vším je mraky práce. Možná to umocnila léta učitelské praxe, nebo právě přítomnost ročního dítěte, které na maximum extrahovalo, jak moc zajímavé jsou exponáty pro malé lidi. Nejsou.
Všechno je to velkolepé. První místnost s velkoformátovou projekcí. Další místnost s projekcí Langweilova života. Místnost s velkoformátovými panely, na nichž se v denních dobách střídají pohledy na “typické obyvatele Prahy 19. století”. Nic víc. jen tam stojí/sedí/leží/truchlí… Pak konečně model samotný, v temné místnosti, popisky jsem nenašla - horko těžko jsem popravdě našla Karlův most a tím jsem skončila (lol). A pak slavný imerzní sál, kde jsem zvládla setrvat nejdéle a kde jsem si tedy natřikrát proskákala tři různé pohledy na vltavské břehy ve třech časových obdobích. Konec.
Každý jeden sál, každá jedna projekce byla nádherná. Kresby měly atmosféru, opravdu skvělá práce… Ale když jsem dojela domu a přemýšlela nad tím, co jsem vlastně viděla, začala ve mně narůstat hořkost. Vlastně jsem prošla čtyřmi místnostmi, jejichž jediným požadavkem bylo sednout si a koukat. Nic víc. Seď, koukej, nedutej. Neběhej, neruš, na nic nesahej. Někde jsem zaregistrovala nějaké panely, asi s nějakou hrou, na což jsem vůbec neměla prostor, ale to bylo vše. Jen další svítící obrazovky. Ať žije snaha jakéhokoliv rodiče odlákat dítě od technologií a omezit screentime.
Největší smutek ve mě ale vyvolala obě velká lákadla. Model samotný jsem si vůbec neužila. Ne proto, že byl rozdělený (což tedy brutálně ztížilo jakoukoliv schopnost orientace, natož pokud se člověk potřeboval zorientovat rychle. Nemožné). Ale protože místnost byla temná, různé podivně blikala světla, rozsvěcela se a zhasínala, vůbec jsem nepochopila, zda to mělo být střídání dne a noci - a upřímně noc fakt v tuhle chvíli nepotřebuji. Něco se nasvěcovalo, pak to zhasínalo. Popisky asi byly na těch skleněných tubusech, ale v té šílené tmě jsem je sotva vytušila, přečíst jsem je nezvládla.
Imerzní sál mě také zklamal svou statičností. Videomapping v Národním muzeu je akční, má šťávu, pohltí. Tady se skáče v čase a prostoru. Asi jsem očekávala, že nás tvůrce hodí někam do řeky, třeba na Karlův most a kolem nás se bude rozrůstat pražská zástavba. A popravdě jsem asi čekala, že bude zahrnutý delší časový úsek, ideálně od “počátku” po současnost. Asi jako je zpracované Václavské náměstí v chodbě propojující budovy Národního muzea.