Už jsem si zvykla, že nemohu zcela slepě spoléhat na hodnocení čehokoliv kdekoliv. Pravidelně se mi stává, že filmy, které nejsou nijak ceněné se mi líbí a naopak u mnohých oskarových si říkám, čím porotu tak nadchly. Podobně je to s knížkami, zjevně. Po odložené Baladě mrtvého světa, která má na Databázi slušné hodnocení, ale já ji nepřekousala, jsem sáhla po Magii havranů od autorky knihy Kouzla rodu Thornů. Kouzla jsou velmi populární, i když jsme spolu měly nelehký začátek (jak jsem psala v recenzi). Magie havranů je naopak docela odkopávána, že to snad ani nemůže být od stejné spisovatelky. A já byla nadšená.
Vnímám tuhle knihu spíš jako novelu, ačkoliv rozsahem je to zjevně román. V jistých ohledech jsem tam ale cítila zkratkovitost, která by mi seděla právě k menšímu rozsahu. Vztah mezi Isobel a Havranem bylo ze začátku potřeba spíš akceptovat, než že by úplně bylo jasné, proč se do sebe zamilovali. Stejně tak mě trochu mrzí, že vlastně nebyla pořádně vysvětlena Havranova brož. Měla jsem tam několik teorií a konspirací a vlastně nic z toho. Takže jo, má to i nějaká negativa, ale jinak…
Asi jako kdyby někdo vzal první díl Dvorů a přepsal ho tak, aby dával smysl. A zároveň to rovnou smíchal i s dalšími pokračováními, takže vynecháme celou zápletku s jarním dvorem. I když i na ten došlo. V něčem to celé bylo strašně podobné ACOTARu, ale zároveň to v mnoha rovinách bylo prostě lepší, proracovanější(!!!), promyšlenější… Být nesmrtelnou vílou zní sice báječně, ale má to svá úskalí, a ne malá. Něco za něco, svět je v rovnováze. Ale stop. Zkusím to vzít od začátku.
Isobel se živí portrétováním víl, které sami (ty víly, ale jsou to i chlapi, takže sami) žádné umění vytvářet nemohou. Nemohou malovat, šít, vařit, psát… Pokud se o to pokusí, zabije je to. A proto navštěvují lidské vesnice a výměnou za kouzla získávají nejkrásnější šaty, obrazy, příběhy i vytříbené pochoutky. Isobel je v tomhle vysoce praktická, moc dobře ví, že kouzla víl jsou záludná a většinou se obrátí proti obdarovanému. Proto vždycky pečlivě promyslí, co bude požadovat. Místo věčného mládí si přeje slepice, které budou poctivě snášet den co den a ochranu svého domu, který sdílí se svou tetou a párkem dvojčat - která jsou přesně jedním takovým kouzelným omylem, protože to původně byly kozy. Výborně napsaná pometla.
Její nejvěrnější zákazník jí jednoho dne dohodí nového klienta, samotného prince podzimního dvora, který se mezi lidmi neukázal už několik staletí. Zatímco ho Isobel portrétuje, rozvlní se mezi nimi něco, co ona sama definuje jako zamilovanost, kterou z druhé strany samozřejmě nečeká. A jak tak tvoří portrét, nakreslí princi do očí smutek a tím způsobí poprask. Smutek je lidská emoce, slabost. A za slabost víly vraždí. Princ si nemůže dovolit něco takového tolerovat. Proto si pro Isobel dojde a odvleče ji pryč z domova, aby ji postavil před vílí soud.
Autorka má neskutečnou fantasii. Obdivovala jsem to už v Kouzlech, ale tady jde snad ještě o kus dál. Její popisy vílího světa jsou neskutečně detailní, promyšlené, trefné. Příšery, které se rodí z těl mrtvých lidí a místo očí mají trsy hub, kapka krve, která stvoří jeřabinový chrám (ach! to bych tak moc chtěla vidět!), víly, které se cpou shnilými zákusky a poživačně u toho mlaskají… Scéna, kdy byla Isobel zakleta v zajíce byla neskutečně uvěřitelná, včetně rychle tlukoucího srdíčka ušáka, který byl k smrti vyděšený.
Škoda, že ten konec je vlastně trochu uspěchaný. Od momentu, kdy se Isobel podruhé ocitne u zelené studny, což je ultimátní cíl každého podnikavého smrtelníka, který se snaží zavděčit vílám s vidinou věčného života, příběh upaluje tempem, které jsem jen těžce zvládala sledovat. Nedalo se moc zpomalit na jednu stranu, ale i to mi podvědomě zapadá více do škatulky novela než román. Zároveň mě v jistý moment začla naplňovat stejná deprese jako při čtení druhého dílu Mostního království, protože jsem prostě neviděla pro ty dva happyend. Ale vše dobré, je tam (sorry za spoiler). Taky si zpětně musím přiznat, že je třeba přistoupit na to, že je to young adult a končí to pohádkovým „a pokud ještě neumřeli, žijí šťastně až dodnes”, nad kterým se nesmí moc přemýšlet.
ACOTAR trochu jinak
Možná jsou negativní recenze způsobené fanynkami Dvorů, které viděly podobnou premisu a dostaly něco velmi podobného, ale vlastně úplně jiného. Celou dobu čtení mě ale napadaly drobné paralely.
Už jen to, že hlavní hrdinka maluje stejně jako Feyre. Zatímco ta ale svůj život obětuje potřebě získat jídlo, Isobel má výhodu a může k obživě využít svého talentu. Také velmi podobně procházíme vílími dvory - letním, podzimním i jarním. Ačkoliv ACOTAR působí drsně, nějak se nemůžu pořád přenést přes to, že motivace některých byly ploché, prázdné a nelogické. Tady kouzelný lid vychází víc z folklorního pojetí a je vlastně v něčem děsivější.
Celá ta zápletka s odvlečením hlavní hrdinky do vílí říše je tady postavená tak, že dává mysl. Ve Dvorech jsem zůstala jen sedět a koukat kolem sebe, co se to sakra právě stalo. Vykonstruované, vyšroubované, neuvěřitelné.
Možná téhle knize pomáhá i rozsah, protože co si budeme povídat, výše zmíněná série by naopak zasloužila proškrtání a ději by to vůbec neubralo. Tady není čas ztrácet čas a jak už jsem před chvílí psala, spíš je to možná děj místy uspěchaný a zasloužil by si více místa.
Shrnuto a podtrženo
Asi je na čase se přiznat, že jsem tuhle recenzi nedopsala v době, kdy jsem měla knížku čerstvě v hlavě. Ale rozepsala jsem toho dost, aby mi bylo líto to nechat být. Proto zveřejňuji v této lehce zkrácené podobě, ale se vzpomínkou na fakt pěknou a poněkud nedoceněnou knihu, která by si rozhodně zasloužila víc pozornosti. Je napsaná skvěle, autorka má skutečně neskutečnou fantasii a bývala bych ve společnosti Isobel a Havrana asi byla ochotná strávit víc času. Vzhledem k tomu, že hlavním hrdinou je princ podzimního dvora, vidím to jako ideální podzimní jednohubku pro radost. .