Konečně mě něco vytrhlo z mého zacyklení číst věci, které už mám přečtené, protože je to bezpečné, známé a jednoduše proto, že nemůžu najít nic nového. Problém je, že teď to asi pojedu podruhé, takže jsem zpět v zacyklení, ale aspoň s něčím novým. Tenhle román ke mě přišel hodně nečekaně, jeho přečtení pro mě byla hrdá povinnost a na konci zůstala jen ta hrdost a obdiv a panebože-je-to-skvělý! Pokusím se recenzi udržet tak moc objektivní, jak to půjde, ale na druhou stranu internet je zaplavený neupřímnými oslavnými recenzemi booktokerů za výtisk zdarma, nepochybně svět přežije i mou nadšenou recenzi na knihu, kterou napsal můj člověk. ♥
Shrnutí děje
Edith nevěří na osudovost, bla bla bla. Jasně, Edith je prostě úplně ukázková mileniálka, která hlavně nevěří na sebe sama. Obyčejná šedá myš, ničím nezajímavá, jen občas kousavě ironická a jindy zase až příliš citlivá a emotivní. Ta její nesebedůvěra je mi tak nesmírně známá a blízká, až mi bylo chvílemi nepříjemné číst její myšlenky a prožitky, jako když se musíte dívat, jak vás někdo paroduje. O to zajímavější bylo to radikální prohlášení „tohle je můj muž” na straně 3 (trochu přeháním, ale fakt jen trochu).
Do celého příběhu vstupujeme vlastně na konci. Pro Edith je to sice opravdu začátek, ale pro Kierana fakt ne, což se ukáže až později. První část nás provede jejich zázračně dokonalým vztahem, který porouchá až přiznání hlavního hrdiny, že je krapet starší, než se asi na první pohled zdálo. Jen tak o čtyři, pět století. No big deal, ne? Edith to nejdřív nevezme úplně klidně, ale postupně ji důkazy přesvědčují, že asi úplně nekecá, aby se jí zbavil (ach, jak mileniálsky logická úvaha) a na vlastní pěst začne pátrat po dalších a dalších střípcích jeho minulosti. Bohužel Kieran vynechal (dobře, ona mu moc nedala šanci říct všechno) drobný, nepatrný detail o svém ďábelském dvojčeti trojčeti. Což samozřejmě vrcholí tím, že se Edith dostane nejen do smrtelného nebezpečí, ale v podstatě na práh smrti (nebo možná až za něj?).
Střih, skok zpět v čase, otevírá se příběh Adama a Ley. Praha na sklonku monarchie, Královské Vinohrady, Dívčí hrady, drnčení tramvají a absolutně osudová láska. Jelikož už z první části víme, že Adam a Kieran stále nestárnou (tedy kletba není zlomená), nebudu moc spoilerovat, když si popláču o tom, jak strašně smutná tahle nenaplněná love story je. Z nějakého důvodu mi nenaplněné vztahy drnkají na citlivou strunu ještě o chlup víc. Ta bezmoc, ta promrhaná šance, ten ztracený život.
Celá následující část je průřezem dějin 20. století, hodně z českého pohledu a není to vůbec příjemné ohlédnutí se do naší minulosti. Jedna věc je si číst o historii, „legie tohle a tamto”, ale naservírované optikou konkrétního člověka je to zkrátka vždycky silnější. Což není vůbec nic objevného, ale mám potřebu si to sem napsat. S nikým se ta doba nemazlila. Války, převraty, ale i éra hippies je všechny dost poznamená.
Třetí část pak oba tyto příběhy definitivně spojuje. Hledání nové stability, jistoty, sebe sama. A přiznejme si, není nic jednoduchého najít stabilitu, když se vás někdo pokusil zabít. Zároveň je to hledání cesty mezi minulostí a přítomností.
Dojmy
Přiznám se, že v první části jsem měla trochu pocit uspěchanosti. Příběh docela rychle uháněl vpřed, a hlavně v kontextu literatury, kterou běžně čtu, jsem byla strašně zmatená tím, o čem sakra bude dalších 200 stránek, když jsme v podstatě na konci příběhu a bojuje se se zloduchem. Žádné několikasetstránkové toužení a kroužení kolem horké kaše, vztah je tady, klape jim to, všechno je báječné a zalité sluncem. Until it’s not.
Druhá část byla podobně epizodická, vždy nahlédnutí do nějakého časového úseku, ale tady to fungovalo o trochu líp. Možná proto, že to celé byla retrospektiva, víc jsem to vnímala skutečně jako náhledy do minulosti, které mi mají pomoci pochopit, co se stalo v přítomnosti. Zároveň jsem si ale nesmírně užívala bloudění Prahou a vůbec celou tu historii. Občas to ale bylo na škodu, protože když podtitul říká „Praha, únor 1945”, víte, že to bude průšvih, protože samozřejmě že budete svědky toho nešťastného bombardování „Drážďan” a nebude to jen tak náhodný den.
Syrovost některých scén byla zdrcující. Uznávám, že mateřské hormony jsou strašná věc, ale na tu bezmoc, když se něco přihodí dítěti nebo zvířeti, jsem byla vždycky citlivá. Vlastně si zpětně říkám, že Kieran s Adamem působili v první části až překvapivě normálně na to, co mají za sebou. Kolik smrtí byste se zdravým rozumem přežili vy? Cizích i vlastních. A ano, ne že by nebyly nějaké krize, ale ve výsledku oba zůstali celkem normálně fungující lidské bytosti.
Co mě trochu zaskočilo, bylo moje vlastní vnímání diskuzí o alkoholu. Strašně jsem z YA a obecně americké literatury, nejspíš i z fantasy obecně, odvykla, že alkohol vůbec existuje, natož že ho postavy aktivně pijí. A popravdě, několik pojmů si budu muset progooglovat a zjistit, co to vůbec znamená. Se svým „gin tonicem” jsem dost jednoduchá duše. Každopádně to zcela mileniálské řešení krize alkoholem mě až zaskočilo, jak na to nejsem z knih zvyklá. Což je hodně pokrytecké říct, když tu u psaní popíjím víno, já vím. Možná je ale tahle syrová upřímnost daleko příjemnější než nějaké předstírání, že se hrdin(k)a z krize dostal pozicí lotosového květu. Takže na zdraví!
Er-formový oddych od ichu
Myslím, že mi tahle kniha vlila energii do psaveckých žil i tím, jak je napsaná. V dnešní záplavě ich-forem vyprávění a velmi exkluzivních POV, která nepřipouštějí náhledy do cizích hlav, bylo tohle jako vrátit se do starých bezpečných vod. Jasně, hodně tomu pomáhá i to, že autorčino psaní znám neskutečných dvacet let a vlastně to bylo jako návrat do doby, kdy jsme psaly a psaly a psaly a posílaly si svoje příběhy téměř denně. Možná mi právě tohle přineslo komfort, který jsem tak moc hledala. Ta známost, ta jistota, ten styl, který mám sama ráda. Plynulé přecházení z pohledu jedné postavy k pohledu jiné prostě nabízí jiné možnosti, než když všechno musí být filtrováno jen přes jednu postavu a čtenář nikdy nevidí do hlavy jiným. Celá ta kompozice, propojenost s hudbou (na Spotify je celý playlist , btw), všechno to pro mě bylo jako vklouznout do dobře prošlápnutých bot. A mám pocit, že jsem přesně něco takového teď potřebovala.
Fantasy? Romantasy? Magický realismus!
Moje milované škatulkování tady dostává dost na frak.
Když jsem se o vydání tohohle románu dozvěděla poprvé, bylo to s přídomkem, že asi romantasy, jak je teď populární.
Mám s touhle škatulkou poslední dobou fakt problém a čím víc do toho zabředávám, tím se ten problém zvětšuje. Ale o tom teď mudrcovat nechci. Teď čistě z pohledu této knihy.
Ano, hlavní dějová linka je milostný příběh, vztah. Vlastně dva. Nerozporuji. Tím by to do romantasy možná i sedlo. Ačkoliv podle mě spousta čtenářek a čtenářů očekává od tohoto „žánru” víc spicy obsahu a ten tu není. Což rozhodně není výčitka. My oldschool ass má přesně tenhle level intimnosti rád. Naznačeno, všem je jasné, co se právě odehrává či odehrálo, ale nemusím o tom číst deset normostran s padesáti různými synonymy pro pohlavní ústrojí hlavních postav. Každé.
S tím škatulkováním jsem ale ještě neskončila. Podle mě to nejen že nepatří do romantasy, ale ani do fantasy. I když tu rozhodně je fantasy rozměr - nesmrtelnost, bohové, mytologie. Ale tím to opět končí. Žádná kouzla, žádní elfové, víly, upíři, vlkodlaci ani lektvary a temné hrady (skoro). Zkrátka pokud od fantasy čekáte kouzelný středověk nebo moderní svět plný nelidských postav, nedočkáte se.
A přesně proto bych to zařadila do magického realismu. Normální svět, všední, obyčejný, současný Londýn, stará Praha. Jen se v těchto kulisách pohybují tři nesmrtelní muži a jejich příbuzní z gaelské mytologie. Stejně jako Neviditelný život Addie LaRue není fantasy, ale magický realismus. Zkrátka jeden neobvyklý prvek v rámci normálního světa z příběhu nedělá fantasy (a teď to myslím, se vší láskou a respektem). Každopádně mě to vede k potřebě víc se ponořit do rozdílu mezi magickým realismem a fantasy, protože to je něco, co vnímám subjektivně velmi přirozeně, ale asi to neumím dobře vysvětlit.
Když jsem nad správnou škatulkou pro tenhle příběh přemýšlela, popravdě mě napadl i společenský román (zejména dějová linka Adama a Ley) a generační román (Edithina část, která podle mě fakt dobře vystihuje některé mileniálské vrtochy). Ale uvědomuji si, že na tyhle dvě škatulky se to ani jedné rovině nevěnuje dostatečně. Zůstanu tedy u magického realismu.
Shrnuto a podtrženo. Přiznání, doznání, vyznání…
Úplně upřímně řečeno, tenhle román mi dal zaslouženou facku. Kolik let už jen sedím a přemýšlím, jak správně by se mělo psát. Co je třeba promyslet, jak důležitá je první věta, jak by měl být příběh vystavěný, jaký úhel pohledu zvolit, o čem je vhodné a nevhodné psát. Několik kurzu tvůrčího psaní jsem podstoupila, těch online zdrojů, co jsem pročetla, těch děl, která jsem se snažila rozebrat z psaveckého pohledu. Učila jsem ostatní se rozepsat, učila jsem ostatní chápat literaturu, nořila jsem se do celé téhle problematiky. Až jsem zapomněla na to nejdůležitější - psaní samotné a radost z procesu.
A pak přijde Mari a předloží přede mě mobil, na kterém je obálka její knihy. Začínaly jsme spolu, ale ona to nevzdala a vytvořila tuhle absolutně fenomenální věc, promakanou, promyšlenou, úžasnou, kterou jsem zhltla jak malinu a u které jsem probrečela několik balení kapesníčků (protože jsem prostě přesně tenhle typ citlivky jako Edith).
Tenhle příběh bourá několik status quo, která mi přišla už nepřekročitelná (er-forma, zvolené POV, celková struktura), ale tím je právě svěží a neokoukaný. A zároveň tak bezpečně známý.
Nebudu se tajit tím, že do mě trochu kousla žárlivost vedle obrovské hrdosti, ale za to si můžu zcela sama. Sny o tom, jak jednou něco vydám, se blbě naplňují, pokud nic nenapíšu. Takže nakonec zůstala jen obrovská hrdost a v knihovně další skvělý román, ke kterému se budu hrozně ráda vracet - a fakt doporučuju přečíst aspoň 1,5krát, protože ta první část začne dávat mnohem víc informací a smyslu, když znáte celý ten příběh. A pak mi dejte vědět, jestli jste tým Adam nebo Kieran.