Všechny cesty vedou do Santiaga

Konečně jsem se vrhla na dalšího Ziburu, tentokrát formou audioknihy, což pro mě byla premiéra tohoto media. Hodně mu nahrává, jak moc jsem si zvykla na poslech podcastů. Ty mi teď “došly” (respektive nic zajímavé, nebo témata, kterých jsem přesycená), ideální moment zkusit něco nového, co mi může znít v uších jako podkres. Cestopis byl hodně dobrá volba, protože není nutné se tak moc soustředit na děj, když člověk větu dvě nevnímá, svět se nezboří. Zároveň je Ladislav neskutečně vtipný, oddechový, milý. Docela mě to nabíjelo dobrou náladou, obdivovala jsem jeho nezlomný optimismus (který sice sám místy zpochybňoval), s nímž se vystavuje nečekaným situacím. Jeho pohled na svět je mi nesmírně sympatický a jeho humor velmi blízký. Kniha měla pár fakt hezkých a hlubokých myšlenek, několik příběhů mě bohapustě dojalo. Úplně nerozumím některým kritikám na Databázi, nevím, co čtenáři čekali za třeskutý děj, od cestopisu velké zvraty nečekám. Naopak oceňuji vyváženost osobních zážitků, trochu historie, poučení, vykreslení cesty a krajiny, lidí, to všechno říznuto špetkou filosofování a rozjímání. Velkým přínosem pro mě bylo pochopení, jak cesta funguje a že existují “albergue”, mohla jsem machrovat před tchánovci, kteří na svých etapách v albergues rozhodně nespí. V mém dost omezeném čase na čtení jsem si vyzkoušela, že audiobook (minimálně cestopisů) je super způsob konzumace. Těším se, že takhle doženu další Ladislavovy knihy, které už mám sice nějakou dobu fyzicky doma, ale nějak jsem se k nim pořád nedostala… (Prázdniny v Česku, Prázdniny v Evropě). Pak se možná vrhnu i na nějaké další audia, když už to teď “umím”.