Uznávám, že jsem nezahájila zrovna optimisticky, když jsem na první pondělní hodinu přinesla testy a začala jsem hřímat, co to tam psali za pitomosti a že jsem z toho byla vážně nešťastná. Rozdala jsem jim ty hrůzy, ustála otrávené výrazy a pak to přišlo – dotazy, proč tady není plný počet bodů a proč tady je tohle špatně…
„Proč jste mi neuznala Hradčany?!“
„Protože Karel IV. založil Nové Město, ne Hradčany.“
„Ale profesor XY nám říkal…“
A byla jsem v háji. Profesor XY říkal, kapacita mezi kapacitami, člověk, jehož znalosti hluboce obdivuji. Samozřejmě, že mě naprosto rozhodilo prohlášení, že Karel IV. založil Hradčany, když jsem o tom doteď neslyšela. A samozřejmě, že jsem v očí už tak naštvaných studentů klesla, protože jsem zjevně byla rozhozená a zjevně jsem nevěděla. Čert vem nějaké moje dojmy a pocity, že je to blbost, z fleku jsem nebyla schopná své dojmy obhájit, XY říkal něco jiného, jsem blbá a ani nevim, co učim…
Zbytek hodiny jsem ustála, ale kdykoliv jsem zabrousila kolem tématu Prahy, hned mi to vyskočilo zpátky a já nebyla schopná se pořádně soustředit. Navíc s přítomností asistenta ve třídě – tedy dospělého, který si nepochybně taky klepal na čelo, jak jsem blbá.
Hned po hodině tak nastal proces googlování. Učebnice totiž tvrdila totéž, co studenti – Karel IV. po roce 1353 zahajuje výstavbu Hradčan. Jenže já si přípravu na Karlovu proměnu Prahy dělala bez učebnice, z tisíců jiných zdrojů, a je pravda, že zrovna na hradčanskou historii jsem se nikdy nezaměřovala, protože prostě u Karla nikdy zmiňována tato část Prahy nebyla.
Až teď, když jsem cíleně pátrala po hradčanské historii, jsem pár zmínek objevila. Ale nic o založení. Zapojila jsem kolegu, zapojila jsem pár pražských průvodců, po příchodu domů jsem zapojila několik odborných publikací o dějinách Prahy. To všechno proto, abych se dozvěděla, že se vlastně nic určitého neví. Ale dobře to v té učebnici stejně nemají.
Kolem roku 1320 učinil z Hradčan poddanské město Hynek Berka z Dubé, nejvyšší pražský purkrabí ( wiki ), v 70. letech 14. století toto město Karel rozšiřoval západním směrem ( kralovskacesta ) a také vybudoval hradby ( starapraha ). V době husitských válek, roku 1420 byly Hradčany vypáleny, což se opakovalo i o sto let později 1540. Oblast Pohořelce koneckonců hořela každou chvíli, jak je patrné už názvu ( praha1 ). Teprve roku 1598 povyšuje toto pražské město na královské Rudolf II. ( atlasceska ).
Všechny výše uvedené zdroje se v podstatě shodovaly. Nikde žádný Karel IV., tedy až na to rozšiřování a budování hradeb, ale žádná zakládání, povyšování, nic. Dokonce i Malé dějiny Prahy od J. Janáčka říkají, že „Hradčanské návrší bylo osídleno, ale postrádalo jakýkoliv pevný řád. Teprve pak nejvyšší purkrabí zemský proměnil Hradčany v poddanské město a v symbióze pražských měst se objevil třetí člen, nejméně významný a nejvíce závislý na sousedství Hradu.”
Nakonec jsem ale přeci jen něco našla. Ottův historický atlas – Praha od E. Semotanové celou věc posouvá novým směrem. „Ve starší literatuře byl tento počin (vznik poddanského města) připisován nejvyššímu purkrabímu Hynkovi Berkovi z Dubé po roce 1320. Novější názory kladou toto založení do třicátých až čtyřicátých let 14. století v souvislosti s příjezdem mladého kralevice Karla do Prahy v říjnu 1333 a následným zahájením stavebních prací na zpustlém Pražském hradě.”
Jinými slovy – všichni máme pravdu. Učebnice tedy jen napůl, s tím rokem to příliš nesedí, ale jinak ani archeologové si úplně nejsou jistí, zda v tom měl prsty nejvyšší purkrabí nebo sám velký císař. Na rozdíl od zakládací listiny Nového Města, nic takového v případě Hradčan neexistuje, je tedy otázkou, co přinesou další výzkumy.
Pro mě to ale přes ty prvotní nervy a nepříjemnosti byla opět možnost pořádně se ponořit do dějin Prahy a taky příležitost zase si jednou ověřit, že učebnice neví úplně vše. Tuhle jsem se třeba v literatuře dozvěděla, že Chrám Matky Boží v Paříži se odehrává ve středověku za vlády Ludvíka XVI. Nejtěžší je ale ustát ten moment ve třídě, kdy prostě nevíte, ale přesto vám to nesedí.
A takhle my na těch školách válčíme. Neustále jsme konfrontováni, zda to, co si myslíme, že víme, skutečně víme, nebo je to už všechno dávno jinak.