Kdy jsem naposledy sáhla po knize jen tak? Myslím, že poslední takový úlovek byla Belladonna, k jejímuž sepsání jsem se paradoxně ještě stále nedostala. Jinak poslední dobou jedu na vlně „čtou to všichni, ať mi nic neunikne”. To jen pro představu, jak jsem přišla ke Čtvrtému křídlu, kolem kterého je teda ale neskutečný poprask na sociálních sítích. Zda oprávněný zůstává tak trochu otázkou.
Příběh
Dvacetiletá Violet celý život počítala s tím, že se stane písařem. Ale místo toho ji její vlastní matka pošle do vojenské akademie, kde se má stát dračím jezdcem. (Proč vlastně? Je tam nějaký relevantní důvod kromě militantní matky?) Violetiny šance na přežití jsou nebezpečně blízké nule, protože je všechno, jen ne silná a fyzicky zdatná, aby něco takového ustála. Spíš je naopak velmi náchylná k rozbití, polámání či minimálně vykloubení. Přes všechny pravděpodobnosti a díky všemožné pomoci (hned v úvodu zejména od její sestry) ale přežije nejen samotný úvodní ceremoniál (povraždíme polovinu nadšenců o studium už při přijímačkách, yay!), ale postupně zvládá i jednu výzvu za druhou. Kde selhává její fyzická zdatnost, nastupuje její inteligence, protože jako budoucí písařka se řadila k nejnadějnějším a nejchytřejším adeptům. Ok, proč ne.
V této elitní akademii se setkává se starým rodinným přítelem a svou dětskou láskou, po které pořád tak trochu touží - a on rozhodně touží po ní. Setkává se ale i s úhlavním nepřítelem celého království, se synem zrádce, který se před několika lety pokusil o převrat. Při převratu zemřel Violetin bratr a v následku toho její otec začal trpět „těmi bolestmi na hrudi”. Vůdce vzpoury byl na oplátku popraven spolu s dalšími rebely a jejich děti byly povinně poslány právě do téhle superelitní akademie dračích jezdců. (Je obrovská hrdost být dračím jezdec, je obrovské privilegium mít draka, zároveň je to zdroj obrovské síly… Skvělé, dáme je potomkům těch, které jsme popravili! Co by se tak mohlo stát? Ale třeba umřou v procesu a bude problém vyřešen.) Každopádně, jako na potvoru je tenhle rebelský syn zatraceně pohledný. V podstatě chodící reklama na sex. Jen kdyby neměl v plánu se jí zbavit, protože její matka nechala popravit jeho otce.
Zatímco kolem sebe tito dva krouží, Violet přečkává další výzvy, skutečně se stává dračí jezdkyní a jako první v historii získává rovnou dva draky. Jako by nestačilo, že ten hlavní je největší badass drak v celém království, který už několik let odmítal hledat nového jezdce , ale zrovna Violet ho přiměla změnit názor. Well… Aspoň že na začátku nepůsobila jako zrozená superhrdinka, kterou nic neporazí, ale mnohé úkoly musela překonat nějakou oklikou. Ačkoliv to, že si zrovna ji adoptuje ten nejdrsnější drak bylo taky jasné od první zmínky, že vůbec nějaký takový existuje (navíc všichni ostatní potenciální nikdo-nečekal-že-si-ten-drak-zvolí-zrovna-tebe! už draka měli.)
Postupně se ukazuje, že Xaden (a.k.a. chodící reklama na sex) nechce Violet zabít tak moc, jako by ji rád dostal do postele, že přítel z dětství je spíš problém než pomoc, a že všechno je tak trochu jinak, než se Violet celý život v Archivech učila.
500 stran!
Více neznamená lépe.
Více neznamená lépe.
Ještě jednou: Více neznamená lépe.
Kvantita a kvalita nejdou vždy ruku v ruce.
Ano, příběh je v něčem chytlavý, Violet není vysloveně nesympatická, některé pasáže jsou napsané příjemně autenticky. Ale doháje… 500 stránek?! nedávno jsem někde četla „bystrou” myšlenku, že někdy i kratší díla dokážou zasáhnout čtenáře intenzivně, že to hned nemusí být epos o milionu slov. Inu, taková lehce „objevil jsem Ameriku” myšlenka, ale možná by si z ní někteří autoři měli vzít ponaučení. Zpětně mi jen pomalu dochází, co všechno se v knize vlastně stalo, jak hrozně rozvleklý děj byl. A když si představím, že to má být jen první díl pentalogie, jdu do mdlob. Ne, více neznamená lépe.
Navíc mě trochu děsí i tempo, s jakým knihy vycházejí. První díl, tedy Čtvrté křídlo, vyšlo v angličtině na jaře 2023. Druhý díl, Iron Flame, vyšel v listopadu 2023 (po půl roce?! pět set stránek?) a další díl už se chystá na prosinec 2024. Trochu fofr. A nejsem si jistá, že to celé věci prospívá.
Děj byl vlastně dost roztahaný a v podstatě se dlouhé úseky textu nic nedělo. Jo, jasně, něco se dělo, ale s ohledem na celkový rámec, o co skutečně jde, byla dějová linka příšerně, ale příšerně pomalá a rozvleklá. Skutečnost, že nesledujeme jen Violetinu snahu o přežití, byla připomenuta vždy tak jednou za 150 stran, někde mezi slintáním nad Xadenem a snahou někoho otrávit, aby se vyhla souboji tělo na tělo. Děsně nenápadně, protože je to vždycky jak rána pěstí mezi oči ve stylu „tohle se říká už 500 let. A Xaden je tak sexy…” nebo „Můj otec mi tuhle knihu dal, ale kupodivu ji v největší knihovně známého světa vůbec nemají. Divné… Jen kdyby na mě Xaden pořád tak nezíral a já se mohla soustředit.”
Zkrátka, pokud jste v životě už nějakou knížku přečetli, některé věci jsou dost předvídatelné. Plot twist v úplném závěru mě docela překvapil, to uznávám, ale jinak už od prvního hintu může člověk tušit, že je to další klasické „ne všechno je tak, jak tě učili, děvenko”.
Popravdě jsem se ztrácela i v rozsahu celé vojenské akademie. Nárazově lítala čísla, kolik studentů se pokusí do ní vstoupit, kolik jich ale přežije jen přijímací ceremoniál, kolik z nich zemře po téhle výzvě, kolik z nich nedá tamten úkol. Tady zemřel tenhle prvák, tamhle to porazilo nějakého třeťáka. Pořád nějaký mrtvý, ale všichni jsou rozděleni do tolika sekcí, podsekcí, týmů a podtýmů, že se divím, že místy nejsou po jednom. Přiznávám se, musela jsem si v jistý moment najít tahák, protože čtvrté křídlo, ohnivá divize, druhá skvarda, první ročník… What? Why?! Nemluvě o tom, že mi prostě nedávalo smysl, proč se mají mezi sebou navzájem vraždit i studenti (a bylo to v podstatě podporováno), když pak mají spolu bojovat bok po boku a chránit svou zemi. Chápu jistou rivalitu, chápu potřebu vytřídit slabé kusy. Ale to vzájemné mordování často působilo bezúčelně a nesmyslně.
Na druhou stranu jsem ale ráda, že se autorka (minimálně prozatím) vyhla klišé v tom, že by Xadenovi blízcí Violet instantně nenáviděli jen proto, čí je dcera. Respektive, oni ji nenávidí a chtějí ji zabít, ale když se ukáže, jak je to mezi ní a Xadenem, vezmou to překvapivě dobře a ani to nepůsobí křečovitě. Necítila jsem z toho ani nějaké podprahové „bereme tě jen proto, že chráníme svého bosse”. Možná to tak vlastně je, ale nepůsobilo to tak.
Ze začátku jsem se musela také vypořádat s trochu nepříjemným podprahovým pocitem, kdy mi to hrozně připomínalo Divergenci. K té jsem nejen nenašla vztah, ale myslím, že jsem ji ani nedočetla a skončila jsem děsivě rychle. A přesto… to prostředí, věk postav, rozřazování do sekcí… I to mi vlastně úplně nesedlo.
No a pak je tady ten sex… Ne, už nejsem překvapená, už to beru jako danou věc, že všechny tyhle série, které se nota bene tváří jako young adult, jsou rozhodně adult. Tady ho nebylo po většinu díla tolik, ale pak společně rozmlátí několik místností, jak se po sobě nenasytně vrhají. Ok, proč ne. Asi? Ale reálně ty scény s mnohonásobnými orgasmy děj nikam neposouvají a úplně upřímně, ani mi nepřišly sexy. Spíš trochu ve stylu představ patnáctileté holky, jak asi vypadá hodně vášnivý sex. Místy jsem se trochu zamýšlela i nad logistikou provedení… No nic, prostě je to 18+ a žádný young adult.
Draci, takový ústřední motiv celého příběhu, jsou docela fajn. Na tenhle typ fantasy potvor nejsem nijak výrazně zatížená, mám jiná slabá místa, ale dobře, fungovalo to. Hádání se s drakem, který by vás rozšlápl za použití jediného drápu, bylo docela zábavné. Ale vystavět romantickou linku na téhle nucené blízkosti mezi hrdiny prostě nějak nestačí.
Byla v tom ale nějaká podivná upřímnost, otevřenost hlavní hrdinky, která sama před sebou netají, že je přitahována svým nepřítelem, která je občas drzá a kousavá. Jakkoliv román není napsaný kdovíjak převratným jazykem, něco ve stylu promluvy, kterou autorka volila, mě přesto všechno bavilo.
Shrnuto a podtrženo
- hlavní postavy mě vysloveně nerozčilovaly, takže dobrý
- strašně rozvleklé, ale na Z krve a popela to pořád nemá (zatím!)
- Rozválej Divergenci, posyp Eragonem a hrcni do toho kus Maasový. Peč na 150 °C.
- Srovnávání Xadena s Rhysem absolutně nechápu. Co mají podobného? Tmavé vlasy a blbost, že své vyvolené neřeknou, jak se cítí? Tím to končí.
- Asi to mělo být velkolepé fantasy, ale je to-
- plytká romantasy, svět poměrně povrchní, některé motivace postav ještě povrchnější
- Jo, čtení mě docela bavilo, ale po dočtení fakt nemám knižní kocovinu
- Asi přečtu i další díl, podle něj se rozhodnu, zda budu v sérii pokračovat
- Pokud je to vaše první setkání s tímhle typem literatury, tak to asi oceníte víc, než když už je to několikáté v řadě. A zároveň prostě existují lepší kusy.