Moje čtenářství funguje ve vlnách. Buď hltám jednu knihu za druhou, nebo kolem projdou celé měsíce, aniž bych na něco sáhla. Tedy, ne tak docela, pořád něco chroupu, ale není to to ono.
Před časem jsem se ocitla v tom druhém stavu a vůbec si to neužívám. Tentokrát jsem ale lépe vypozorovala, jak k tomu došlo. Několik špatných voleb, určitá otrávenost žánrem a zároveň neochota hledat něco jiného. Vím, co chci číst, ale nemůžu to najít - tak bych to asi shrnula.
Hodně jsem se namlsala dobrými knihami, které mě oslovily a zahrály na správné struny. Což může vyznít trochu divně v kontextu toho, že těmi, kdo mě rozmazlili, byla i Ali Hazelwood se svými místy až hodně grafickými kousky. But I’m reading for the plot, vážně! Každopádně její styl psaní je natolik chytlavý, její hrdinové a hrdinky natolik sympatičtí, že se těžko hledá náhrada. Zároveň v rámci fantasy (potažmo romantasy, pokud budu tento termín používat) se nahromadilo hodně vyhypovaných knih, jejichž kvalita prostě není dobrá.
A tak jsem skončila u rereadingu ACOTARu. Vážně. Krizi z nekvalitní literatury jsem vytloukala tímhle prohnilým klínem, o kterém jsem neměla valného mínění a o němž jsem [[lib_acotar|nepsala vůbec hezky]]. Přesto ve mně zůstal nějaký střípek nadšení, něco na té zatracené sérii mě oslovilo a hlavně mě už zase bombardoval instagram roztomilými AI videi. Takže jsem usoudila, že je třeba připomenout si, o čem celý ten humbuk je a aspoň to prolistovat. Navíc se teď hodně řeší vydání šestého a sedmého dílu (snad počítám správně), a co si budeme povídat, jasně že si je přečtu.
Prolistování se mi reálně povedlo pouze u prvního dílu. Velké části jsem přeskakovala, jela jsem hodně po dialozích a vybírala si konkrétní scény, které mě zajímají a na které se chci soustředit. Za dva dny bylo hotovo. Třetí díl jsem četla měsíc… Taky je to zarážka na dveře, můj čas hodně omezený, ale i tak mě docela zaskočilo, když jsem posledních pár stránek nedočetla, protože se e-kniha vrátila. Nevadí, celkově jsem si ujasnila některé myšlenky. Tím, že jsem celou kostru už znala, mohla jsem se lépe soustředit na náznaky, různé nastražené háčky a mrkání autorky. A došla jsem k několika závěrům.
Za prvé: Připomněla jsem si, že umím být arogantní kravka, která si píše povýšené semirecenze, na které nemá nárok.
Možná bych to měla dát až na konec, ale já tím začnu. Pořád si stojím za tím, že ACOTAR vážně není vrchol kvalitní literární tvorby. Ale po druhém čtení jsem v něčem smířlivější. S vědomím toho, jak to všechno dopadne, mě první díl nerozčiloval tolik jako poprvé. Některé postavy se chovají pořád úděsně, některé motivace jsou pořád dost zvláštní, názvosloví mě pořád rozčiluje (k tomu ještě později), ale celkově jsem vychladla.
Za druhé: Je to romantasy? Nebo jen fantasy?
Na sítích se poslední dobou docela dost řeší pojem romantasy. Zda je to vůbec korektní označení pro jakoukoliv knihu. A hlavně že je poněkud zvláštní, že se tenhle termín používá výhradně pro tvorbu autorek. Přitom těch autorů, kteří ve svých fantasy knihách mají explicitní sexuální scény není vůbec málo. Ale u nich je to highfantasy nebo aspoň čistě fantasy. Jak ale ženská píše o vztazích a nedejbože je tam něco explicitnějšího, už je to romantasy, vlastně červená knihovna s fantaskními bytostmi, to se nedá brát tak docela vážně mrk mrk. A čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mám s tím pojmem problém a tím víc mám pocit, že smrsknout Maasovou do fantasy červené knihovny je nefér a nesprávné
S vědomím toho, do čeho jdu, jsem usoudila, že ani ten sex tam není tak moc, jak jsem měla poprvé pocit. Ano, tahle serie byla mým prvním setkáním s so called romantasy. Navíc jsem po ní sáhla v přesvědčení, že se jedná o young adult a prostě mě nikdo neupozornil! Ano, jsou tam explicitní scény, jsou tam scény, které mi pořád pijou krev a nepřijdou mi sexy a žhavé (trůnní sál), ale všehovšudy, když odsekneme kapitolu 55 (?vy víte, o čem mluvím), je to vlastně docela přístupné. Anebo se do mého hodnocení promítá nepečlivé druhé čtení zejména prvního dílu, který jsem vážně prolítla. Když to ale srovnám s jinými díly, která jsem četla mezitím, hlasuju pro to, aby byl ACOTAR označován pouze jako fantasy.
Za třetí: Už vím, proč se mi Azriel a Casian pletli
Tohle bylo moje velké, velké utrpení při prvním čtení. Já vím, že jsou dva, já i vnímám jejich rozdíly, ale z nějakého důvodu jsem poprvé měla pocit, že kdyby je autorka slepila v jednu postavu, vůbec nic by se nestalo, ba naopak by se čtenářům trochu ulevilo. Teda kromě toho, že by zbylé sestry Archeronové neměly love interest (how realistic is that, btw?).
Teď jsem konečně přišla na to, kde se ten problém vzal (a možná si někteří zaklepete na čelo, ale já si na to fakt potřebovala přijít). Autorka nevynechá moment, aby nezmínila oba Illyrijce v každé scéně, kde se spolu objevují. Azriel udělá krok, Casian na to (ne)reaguje, a naopak. Nemůže být scéna, kde by byl zmíněn jen jeden, pokud je v místnosti i ten druhý. O to náročnější to je, pokud se to týká Morrigan. Jeden se s ní vyspal, druhý po tom touží (nebo o co mu jde, když na ni pořád tak zírá? Ví král zvědů něco víc než my?). Což jsem při prvním čtení prostě nedávala. A oba mají oříškové oči a to také musí být zmíněno absolutně pokaždé. Ok, girl, we get it, mají hnědé oči, přenes se přes to. Vůbec je autorka posedlá barvou očí a vlasů. Jednou za čas to připomenout není od věci, ale opakovat to v podstatě pokaždé u každé postavy je trochu náročné, zbytečné a nadbytečné.
Při druhém čtení už jsem je zvládala rozlišovat lépe, nejsou úplně stejní. Ale určitě šlo udělat víc pro jejich rozlišení.
Za čtvrté: Názvosloví
Tohle mi při prvním čtení hrozně pilo krev. A asi se tady trochu projevil můj snobismus a zpětně i pokrytectví. A hloupost. Postupně.
Už z pohledu na mapu v knize je jasné, odkud vzala autorka inspiraci. Když pak Hybern pojmenuje Hybern, je to prostě nulová snaha něco skrývat. Asi jako kdybych psala příběh z fantaskního světa, inspirovala se Prahou a to město pojmenovala Praga. Omg, co to asi tak je?! Chápu, že ne každý ví, že Irsko je latinsky Hybern. Možná bych tedy mohla použít spíš příměr Vídeň - Vindobona. Kdo ale ví, povytáhne obočí (nebo aspoň já ho prostě povytáhla). Stejně tak mě dráždila Cretea (Kréta) nebo Černá zem (asi Egypt nebo jiná africká země).
Teď při druhém čtení jsem odchytala další perličky, jako je Vallahan (Valhala - Skandinávie), Rask (Rusko), Ravenia (Ravenna), Itica (Itaka), Erytrejské moře (Eritrejské moře…) nebo samotná Illyria - která jediná v podstatě neleží tam, kde by měla (tedy někde na Kontinentě, v našem světě pomezí Slovinska a Itálie).
Myslím, že mě na tom štve právě ta nulová snaha zakrýt inspiraci. Během čtení jsem totiž narazila na svoje poznámky k Mostnímu království, kde jsem naopak inspiraci naším světem chválila, jak je to nápadité. Jenže se ta místa prostě nenacházejí na lehce modifikované mapě Evropy. I tak je ale asi pokrytecké v jednom díle chválit Ithacanu a v druhém zatracovat Itacu. Jen se autorka mohla snažit trochu víc než mé patnáctileté já, které narazilo na název Pangea a běželo pojmenovat svůj fiktivní svět.
Za co si ale trochu sypu popel na hlavu, je kritika jména Amarantha. Jo, připomínalo mi to amarouny, ale amarant neboli laskavec je reálná kytka s nachovými květy a vlastně to k postavě docela sedí (ta barva, ne laskavec).
Za páté: Fakt jsem to četla?
Tohle je trochu nadsázka, ale narazila jsem na scény, které jsem si absolutně nepamatovala. Třeba třetí setkání se Surielem jsem úplně zazdila, stejně jako celou následující scénu s Ianthe. Asi mi to tehdy přišlo tak nepodstatné, že jsem to odsunula stranou.
Stejně tak jsem absolutně, bez jediné špetky vzpomínky, vypustila celou tu zápletku kolem unesené Elain. Nechci spoilerovat, ale dobré dvě tři kapitoly jako by v prvním čtení neexistovaly. A nemůžu z toho vinit mizerný ebook, protože třetí díl jsem jako jediný tehdy četla fyzicky. Už jsem se v knihách setkala s mnohým, ale dvacet stránek asi nechybělo. Zároveň je to ale škoda, protože zrovna tady autorka fakt nápaditě propojila sen a realitu a jak nejsem úplně fanoušek snových sekvencí, tohle bylo skvěle podané (píšu to i proto, abych jen nehanila). I kvůli těmhle objevům jsem tedy docela ráda, že jsem si dala rereading a doplnila chybějící místa.
Sečteno a podrtženo
Myslím, že tohle je dokonalá ukázka love-hate literatury. Ne jen ve smyslu „buď to milujete, nebo nenávidíte”. Podle mě je to daleko niternější a spousta lidí vidí, že je to mizerně napsané a stejně to nadšeně hltá. Možná jsme se minuly věkem, možné mé šestnáctileté já konečně dostalo „intelektuální” stravu, po které tehdy prahlo, ale mělo smůlu a teď se tetelí nad přísunem kalorií. Možná jsou trochu prázdné, ale kdyby lidstvo konzumovalo jen kvalitně, firmy na bramborové lupínky by tak neprosperovaly.
Už se zbytečně odkláním, ale ta metafora je možná docela trefná. Prostě je to takové junkfood, které vás ale pohltí a vlastně nadchne. Pokud mu to dovolíte (nebo algoritmům na instagramu, které jsou hodně chytlavé).
Jdu pokračovat v dočtení čtvrtého a pátého dílu, kterými jsem se dřív neobtěžovala, protože Nesta prostě není moje krevní skupina. Pokud se ale chystá vydání dalšího pokračování, chci být ready.