Další bookstagramový úlovek, který na mě nějakou dobu pomrkával, ale jen opatrně, sem tam někde, žádná velká show jaká je kolem ACOTARu nebo jiných velkolepých čtenářolapek. Hodnocení dávalo velké naděje, i když pak jsem na Databázi knih našla i pár komentářů, u nichž si říkám, jestli jsme četli stejnou knihu. Protože červenou knihovnu si představuju fakt jinak. Na druhou stranu chápu, že někdo může být zklamaný při očekávání fantasy - jediné, co je na tom fantasy, je vlastní fiktivní svět. Žádná kouzla, žádné víly, žádní upíři, vlkodlaci, mořské panny, hobiti, elfové… Jen prachobyčejní lidé. Je to ale tak výborně vystavěný příběh, že vám nic z toho nebude chybět.
Princezna klamu
Příběh začínáme velmi drsně. Na hostině. To nezní zas tak zle, ale jen do té chvíle, než jedenáct dívek nepadne hlavou na stůl a dvanáctá se nepodívá na svého otce s vyzývavou drzostí, že zjevně se budoucí královnou stane ona, když jsou všechny ostatní adeptky (její sestry) mrtvé. Je to úvodní plottwist i pro jejího otce. Na této hostině skutečně mělo zemřít jedenáct dívek, ale Lara vzala věci do vlastních rukou a aby sama sebe zachránila, ostatní otrávila. Hlavní hrdinka vstupuje na scénu velmi dramaticky a podle autorky se mělo jednat o skutečnou masovou vraždu. Nakonec je to ale pouze Lařin způsob, jak ochránit své sestry a splnit úkol, k němuž byla patnáct let cvičená. Provdat se za krále nepřátelského království, zjistit veškerá tajemství a přivést jeho zemi ke zkáze. Tak se setkává se svým budoucím manželem, králem Arenem, který je namakanější verze Mirka Dušína. Mouše by neublížil, ale jestli ohrozíte jeho zemi, sežerou vás žraloci, kteří kolem ní krouží. Předmětem zájmu všech okolních říší je most, který propojuje jednotlivé ostrovy Arenova králoství a přes který proudí obchod z jednoho kontinentu na druhý. A obyvatelé Ithicany jej chrání, je to jejich největší tajemství, poklad i vězení. Nikdo z obyvatel nesmí odejít do jiné země, protože by mohl vyzradit životně důležitá tajemství nepřátelům - jak se na most dostat, kde jsou vstupy, kudy prochází, jak jej dobýt…
A právě tohle všechno má Lara zjistit. Zdánlivě křehká princeznička působí v drsné zemi nemístně, ale postupně se prokousává blíž a blíž k důležitým informacím, které jí Aren důvěřivě prozrazuje - ne že by byl úplně naivní, jen příliš fandí svým schopnostem zabránit zkáze včas. Lara zároveň ale postupně zjišťuje, že vyprávění o děsuplném, krutém a bezcitném králi Arenovi možná nebyla tak docela pravdivá. Co hůř, za utrpení Lařina lidu možná vůbec nemůže Ithicana, její most či její král, ale spíš muž, který strávil patnáct let vytvářením dokonalé vražedkyně, Lařin otec.
Děj ubíhá příjemně vpřed, je tu dobře zvládnuto posouvání v čase, všechno plyne tak rychle, jak by mělo. Nikdo se tu nezakecává nad prázdnými dny, ale posun o několik týdnů působí přirozeně a uvěřitelně. Žádné prázdné tlachání. Některé věci jsou samozřejmě předvídatelné a posledních sto stran, které jsou slušnou horskou dráhou, jsem dost protrpěla, protože bylo jasné, že se schyluje k fenomenálnímu fuck-upu a nešlo tomu zabránit. A tak se z úchvatného klimaxu stal dokonalý antiklimax, který zaručil, že jsem okamžitě sáhla po pokračování.
Královna zrady
První díl končí cliffhangerem. Všechno pozitivní, co se vybudovalo, je spláchnuto do latríny a Lařin svět se rozpadá na prach. Její vlastní vinou. Nebo spíš vinou jejího otce, jehož plán na zničení Ithicany triumfuje. V druhém díle se s Larou setkáváme ve velmi neutěšeném stavu, nevidí pro sebe žádnou budoucnost, všechno je ztraceno.
Dokud nezjistí, že Aren se dostal do rukou jejího otce, což jí dává nový smysl života. Je na čase obrátit zbraň proti vlastnímu tvůrci. Lara povolává na pomoc své sestry, aby napravily škody napáchané jejich otcem, osvobodili Arena a tím pomohly Ithicaně zase se postavit na nohy. Jestli byl první díl napínavý, tohle je teprve jízda. Zrada, které se Lara dopustila, se nedá jen tak zapomenout. Stejně jako se ale nedá zapomenout, co mezi nimi předtím bylo. Aren ví, že jeho království ji už nikdy za královnu nepřijme. Ví to i Lara. Zároveň si ale několikrát vzájemně zachrání krk, když se snaží dostat zpět do mostního království a zbavit se okupantů.
Tentokrát jsem průšvih čekala už 150 stránek před koncem. Situace zkrátka neměla dobré řešení, vážně jsem si nedokázala představit, co by se muselo stát, aby se Lara mohla znovu stát královnou a tedy zůstat s Arenem. Neexistoval pro ně dobrý konec. Všichni dávali Laře sežrat, co provedla. Kamkoliv přišla, setkávala se jen s nenávistí, ačkoliv se snažila udělat maximum pro to, aby pomohla situaci napravit. Jenže životy mrtvým vrátit nedokáže, škoda už se stala. Druhý díl mě vlastně trochu emocionálně ždímal. Bylo mi té holky líto, protože to celé ve finále nebyla její chyba. Ano, mohla za to, ona prozradila nepříteli klíčové informace, ona vlastně načrtla plán útoku, který byl děsivě úspěšný. Mohla za to jen ona a trochu její blbost, že Arenovi neřekla některé velmi důležité informace v hrůze, že by se mu znechutila (klasické „dvě minuty nepříjemného rozhovoru by ti ušetřily fakt hodně problémů”). Inu, tohle nebyla lepší strategie. Ale i ona byla jen obětí celé obrovské mašinérie, kterou její otce plánoval s vytrvalostí šachového mistra, jen co je pravda.
Mistrovské řemeslo
Absolutně nechápu, proč tahle kniha nemá větší popularitu. Světlo světa spatřila už v roce 2018 (u nás vyšla teprve loni), ale zastíněna všemi paranormálními romancemi a vílím pornem asi nedostala šanci. Přitom je to naprosto mistrovsky napsané. Postavy jsou velmi uvěřitelné, Lara je skvěle vybalancovaná mrcha, která si jde tvrdě za svým cílem, využívá všech svých předností, dovedností a triků, ale přesto zůstává pro čtenáře pochopitelná. Autorka se dobře rozhodla, když hned v úvodu prozradila, že smrt sester byl jen trik a že Lara má něco, na čem jí záleží a že někde hluboko uvnitř je vlastně dobrá, jen bohužel brutálně zmanipulovaná ve prospěch svého otce.
Oba hlavní hrdinové mají své nedokonalosti. A teď nemyslím morální. Naprosto skvěle vycvičená špionka a vražedkyně absolutně nezvládá vodu. Kdo by se jí divil, když vyrostla v poušti, ale její panika je mistrně vylíčena, naprosto autentická a uvěřitelná. Stejně jako téměř neporazitelný král nikdy neseděl na koni. Taková typicky fantasy rekvizita a on se sotva udrží v sedle! Dokonalé. Je skvělé, jak se vzájemně podporují a posouvají vpřed. A je výborné, jak se věci z prvního dílu ukazují naprosto nezbytné v druhém dílu. Lara, která jede do Ithicany se provdat, by absolutně nezvládla to, co provádí Lara na konci příběhu. I vývoj jejich vztahu je uvěřitelný. Skutečné, opravdové „enemies to lovers”. Lara Arena hluboce nenávidí, když se potkávají, je to její součástí tak neodmyslitelně, že jen překonat tento nezlomný fakt jí trvá 90 % prvního dílu. Žádné naivní „jé, hezkej chlap, patnáct let výcviku hodím do koše a jdu s ním do postele!” A když se v druhém díle znovu shledají, oba se chovají velmi dospěle a tentokrát je to Aren, který svou ženu hluboce nenávidí. Ale pořád ji občas nazývá ve své hlavě „svou ženou”. Ach. Opět spolu ale neskončí hned v posteli, jak se stalo v jiných sériích.
Nic, co se v příběhu objeví, tam není náhodou. Autorka skvěle pracuje s napětím, s náznaky, nápovědami, které pak v plné síle vyplují úplně jinde a jinak, než si člověk myslel - trošku trapná scéna, kdy se Aren předvádí na Hadím ostrově? Jasně, že to tam není jen tak.
Kvalita psaní je fakt neskutečná. Když je řeč o mučení, jedná se skutečně o mučení. Zranění jsou děsivě autentická a uvěřitelná. Proč to zmiňuji - poslední dobou jsem měla pocit, že čtu knihy, kde se sice píše o tom, jak postava trpí, ale vlastně to není uvěřitelné. Děje se to, protože to autorka píše, ne proto, že bych to jako čtenář viděla. Tady jsem to viděla skutečně velmi dobře. Působilo to zkrátka strašně dospěle, propracovaně a kvalitně.
Celý svět je propracovaný, intriky mezi králi a jejich královstvími jsou zamotané tak, jako bývá skutečná diplomacie. Všichni sledují několik cílů, až je vlastně Aren tím nejméně záludným, kterému jde bohapustě jen o přežití jeho lidí. Na víc v podstatě nemá čas. Není to ale jen politika, která činí vše realistické, ale i krajina, jak se v ní postavy pohybují, popisy putování a následků, které s sebou nesou jejich zranění. Je to zkrátka všechno velmi realistické, uvěřitelné a výborně napsané.
Tahle serie má dokonce výborně zvládnuté i názvy. Běžně mě v různých fantasy příbězích názvy rozčilují. Brblala jsem na to i v ACOTARu, i v Blood&Ash, slova nešla přes rty, neustále jsem se na nich zasekávala. Tady ale autorka sáhla do jasných inspirací. Království, které se rozkládá na ostrovech, se jmenuje Ithicana (Odysseova Ithaca je v tom jen náhodně? Nemyslím si). Orientální přístav Vencia se zase nápadně podobá Venecii, Benátkám. I název Maridriny, Lařina původního domova, je skvěle znělý, stejně jako Valcotta či Harendel. Snad jediné, na čem jsem se neustále zasekávala, byl název hlavního města Arenova království, Eranhal. Pořád mě to táhle k Arenhalu nebo Erenhalu. Netuším proč, prostě mi ty samohlásky přišly takhle lépe poskládané.
Shrnuto a podtrženo
Hrozně mě mrzí, že už jsem dočetla. Je to přesně ta knížka, kdy uháníte vpřed, jak to všechno dopadne, a pak zůstane jen obrovská kocovina, že to celé skončilo. Tedy, neskončilo, ještě jsou další pokračování, která se ale víc točí kolem jiných postav. Celý svět je natolik dobře vybudovaný, že se k němu nejspíš vrátím, i když teď si dám malou pauzu, abych si od těch intrikářů trochu odpočinula. Lara s Arenem mi budou chybět, chemie mezi nimi skvěle fungovala a hrozně jsem jim přála, aby to mezi nimi dopadlo dobře.
Ale co teď budu dělat s načatým životem a co budu číst dál, to fakt netuším. Laťka je hodně vysoko.